Koronavirus, Tyrš, Hitler a můj nebožtík fotr

NIKDY, rozumíte NIKDY se neměla rozvolnit opatření proti koronaviru. Lidi ovládlo přesvědčení, že nic nemá smysl. Aby mysleli na druhé, to by museli být o tři třídy výš.  A nesystémové kroky vlády k tomu jenom napomáhají. Jak dál?

Nejenom vláda, nejenom hygienici, ale i blogeři točí se už téměř tři čtvrtiny roku kolem toho hajzlíka z Číny. Dar čínského lidu světu, řekl by zajisté zesnulý soudruh Milouš. Nedávno jsem si dal závazek zas do blogu napsat cosi nostalgicky poetického ze vzpomínek na dětství. Prostě hodit na chvíli virus za hlavu s rouškou na ksichtu. Nebude to tak snadné. Šel jsem pod Vyšehradem a vidím Lidl. Vlezu tam, chybělo mi pivo a pečivo. Odcovidoval jsem si ruce a hurá k regálům s pečivem. Stál tam mladík “S hadrem na hubě,“ jak by glosoval jeden z našich nejlepších blogerů. Stál a trpělivě čekal. A před ním si jakýsi vousáč penzista nabíral rohlíky. Hezky jeden po druhém. A hezky nehezky holýma rukama. „Tři stovky nakažených denně, člověče, a vy tady hrabete do pečiva holýma rukama. Kdy jste si je naposledy myl?“ povídám chlapovi. Vousáč se otočil. Měl docela dobrácký pohled. „Však je beru hezky jeden po druhým. Vedle nešahám,“ povídá a nabral poslední rohlík. Mladík vzdychl pod rouškou a oči v sloup. Rozuměli jsme si. „To jsme vám příkladem, co?“ Otočil jsem se na mladíka a bylo mi smutno. Kupodivu jsem se moc nerozzuřil. Koupil jsem si toustovej chleba. Zas jsem mohl mít i radost. Nad mladou generací, která už může být dál ve svých návycích. Nejhorší je to, že návyky se získávají hlavně v rodinách. Ve škole nezískají nic. Škola už ani nefunguje a když jo, tak učitel je chudák, kterej si nic nedovolí, aby jej připitomělí rodiče nezažalovali. A kdeže je Sokol Tyrš se svými zásadami: „Tužme se! Lví silou. Ni zisku, ni slávy. Za národ, drahou vlast. V zdravém těle zdravý duch. Buďte věrni sobě, pravdě a spravedlnosti. Pravda vítězí! Kupředu, kupředu, zpátky ni krok. Přeskoč, přelez, ale nepodlez.“

Přesunul jsem se na Moravu do Třebíče. A hned v podvečer jsem musel vyrazit za nákupem. Kaufland. Na nákupním seznamu jsem měl i rohlíky. To zas bude, napadlo mne. A bylo. Už zdáli vidím u pečiva hezky rušno. Rohlík za devadesát halířů. Tlačili se tam a nabírali plné pytle. Nabírali jako pobláznění a holejma rukama. Vjel do mne vztek. Už jenom ta hamižnost, když je to levný. A jak se v tom pečivu hrabali. Fuj a hnus. Národ čuňat. „To jste takový prasata, že si nenasadíte na ruce alespoň pytlíky?“ řekl jsem rázně do skupiny rohlíků chtivých. Mladá paní s holčičkou neztratila duchapřítomnost. Zaútočila. To je častým znakem našich spoluobčanů. „Co nám tady kopete do vozíku“! odpověděla mně zostra. Pravda, jak jsem se snažil objet ty vyhladovělé, trošku jsem se jim košíkem otřel o ten jejich. „Pardon, mladá paní.“ „Nechápu, proč se tady rozčilujete a napadáte nás,“ dodala. Nedalo se to vydržet. Bezmoc a vztek. To už nevíte jak dál. „Paní, máte tady dítě a dokazujete, jak jste hloupá a bez úrovně. Buďte raději zticha,“ zakončil jsem zbytečnou diskuzi a raději zmizel. Nekoupil jsem nic. Jaká byla má pošetilost, když jsem si ještě nedávno myslel, že se lidi naučí větší hygieně. Nenaučili a nenaučí. Nemají základní hygienické návyky. Jsou nevychovaní a nedisplínovaní. A myslet na druhé? Pcha, co to je za blbost? Jak říkával můj nebožtík fotr:“Na tento národ platí jenom pevná ruka. Za Hitlera se během jedný noci jezdilo vpravo. A šlo to. Hitler byl hajzl a vrah, ale řekl to jasně. Kdo nebude poslouchat, jde do lágru, nebo na smrt. A tomu našinci rozuměli.“ Tenkrát mně to přišlo trošku drsný. Dnes vím, že nic jinýho, nežli tvrdá represe na naše lidi neplatí. A to je opravdu smutné. Napadá mne, když jsme takoví ignoranti, proč už dávno nevyšlo nařízení, že veškeré pečivo se smí prodávat jenom balený. Zabalený ve výrobě! Ať stojí o dvacet halířů na kusu víc. Zasloužíme si to.