Roušky nejsou, slyším všude. Poprvé jsem to uslyšel před čtrnácti dny, kdy slovo koronavirus bylo všude. Od tý doby se rozhlížím kolem sebe. A vidět někoho s rouškou, aby nebyl Asiat je skoro nemožný. Kam se poděly ty roušky?
Sedím doma, je podvečer. Sedím doma poté, co jsem prospal téměř celý den. Ráno jsem musel k paní doktorce. Měl bych mít roušku. Oči krhavé od zánětu spojivek. Nos napuchlý a rudý od rýmy. V krku knedlík s palčivou bolestí při polykání. Chtěl bych roušku. Roušky nejsou. Roušky vykoupili naši spoluobčané. Vykoupili je, aby je nenosili. Že to nedává smysl? Nedává, ale je to fakt. Nakonec, řekl jsem si, užijte si mé viry, vy zparchantělí spoluobčané. Vy, kteří jste vykoupili roušky a nikdo z vás je nenosí. Vyzývám všechny ty, kterých se to týká, aby vrátili nepoužívané roušky do lékáren! Už delší dobu totiž sleduji lidi při cestách veřejnou dopravou. Kašlání, kýchání bez použití kapesníku. Natožpak rouška. Zlatý hřeb chování, smrkání do prostoru přes rukáv, tedy bez kapesníku. Je faktem, že v MHD v Praze je Čechů tak polovina. Z těch ostatních převládají Rusáci. Ale proč to mám rozlišovat? Paní doktorka mne prohlédla a oznámila diagnózu:“Adenovirus.“ „A honem do postele,“ uzavřela návštěvu. Ploužil jsem se jak mátoha a těšil se na postel. No a pak jsem prospal den. Cestou zpátky od paní doktorky u mne převládla nenávistná pomstychtivost. Adenovirus mně předalo nějaký prase, co smrkalo na zem, kýchalo a kašlalo do prostoru. Hlavně, že máte doma nakoupený ty roušky, vy čeští hňupové. Vy sobečtí bezohlední zmetci. Nyní, v podvečer, jsem se zmátořil. Už je mi líp. Propocený mám všechno, čaje vypitýho litry a hlas ještě pořád nikde. Snad to bude zítra lepší. A na ČT 24 porád ty samý kecy. Koronavirus sem, koronavirus tam, a co senioři, a co oslabení, a furt dokola. A jak by se měli chovat ti „chudáci,“ co se vrátí z Itálie? Měli by zalízt deset metrů pod zem a stydět se, že tam jeli. Sobci zasraný. Měli by si předat koronavirus hezky mezi sebou a vychcípat. Jo, takovou mám náladu. Dobře si vybavuji cestu autobusem z Třebíče do Prahy před deseti dny. Na sedadle za mnou seděl chlap a smrkal, kýchal, kašlal. Samozřejmě bez kapesníku. Roušku, kupodivu, taky neměl. Nakonec si myslím, že většina tohoto pronároda by se styděla nosit roušku venku na ulici a dopravních prostředcích. Kam se tedy poděly všechny ty vykoupený roušky? Asi je ti idioti nosí doma třeba při sexu, aby zažili něco novýho. Možná ten adenovirus, kterej mi sedí v těle pochází od toho sobeckýho zmetka, kterej nemocnej musel jet autobusem. Musel. Tak jako musí všichni ti sobci pitomí jet na dovolenou tam, kde už dávno řádí epidemie. A v tom to bude. V naší bezohledné sobeckosti. Bylo by zajímavý, kdyby se stát zachoval jako hospodář. Odjel jsi do nebezpečných míst v době, kdy vláda řekla:"Nejezděte!"? Tak holoubku, tvůj návrat s testováním a karanténou desítek lidí stál milion Kč. Tyto náklady uhradíš, máš na to deset let, nebo do roka přijde státní exekutor a znárodní tvůj majetek. Že není co znárodnit? Už jsi majetek převedl na děti? Tak půjdeš do basy na pět let. Chtěl bych vidět všechny ty "hrdiny", kteří furt musí lítat po světě a myslí si, že se jich nic nedotkne. Pojetí demokracie těchto lidí, a u nás je jich valná většina, je takové, že si mohu dělat co chci. Myslím si, že demokracie znamená svobodu lidského konání a zároveň společenskou zodpovědnost vůči celku. Demokracie znamená dodržování pravidel. A s tím je náš pronárod jaksi na štíru. Na silnicích se chováme jako prasata, okrádáme ostatní a stát taky a jezdíme tam, kde je to nebezpečné. Většina si vysvětluje demokracii jako dodržování toho, co je dobré pro mne. Banda sobců a parchantů. Roušky slouží na to, abychom se chovali zodpovědně a nesobecky a nenakazili jsme ostatní. Povídejte to našemu národu. Ta banda skoupí roušky, aby uspokojila svůj pud, který jí velí být zásoben. Pak skoupí mouku a těstoviny. Hurá, máme zásoby. Už zas se stydím, k jaký holotě patřím. Už zas si přeju, aby lidský plémě šlo do hajzlu a nezamořovalo planetu nadřazeností lidské rasy.
