Někde jsem si přečetl titulek k otevření hranic Chorvatska pro turisty. Nenechme se zmýlit. Chorvati jenom touží po vašich penězích. Jeďte letos raději třeba na Šumavu.
Musím začít od dětství, to abych uvedl svůj pohled na vnímání diskuze o dovolených v Chorvatsku v této pohnuté době. V šesti měsících mého života mně doktoři museli sekat lebku za ušima, aby vyčistili oboustranný zánět středoušní. Jizvy po zákroku zmizely tak kolem třicátého roku života. Do šestého roku života samé utrpení. Dráty v uších a proplachy. Bolestivé hnisající stavy s výtoky krve a hnisu. Když jsem spatřil ORL doktora, potil jsem se už dopředu. A potom nastal obrat. Fotr, Sokol a sportovec, nějakým zázrakem a určitě přes známosti, sehnal povolení odjet na dovolenou do Jugoslávie. Autíčko Škoda 1000 MB bylo plně naloženo s vakem na střeše a my jsme vyrazili na Jih. Na dva týdny. Fotr byl učitelem na učilišti a máti využila celozávodní dovolené. Pro mne a bratra dobrodružství. Kemp Praprátno u městečka Stonu na začátku poloostrova Pelješac. Ráj na zemi s cikádami a olivovníky. A taky s turisty z Francie a Německa. Páni, jaký oni měli bouráky. A Frantíci grilovali prasátka a jehňata a popíjeli vínko a smáli se a měli radost ze života. A my s bratrem jsme měli voči jako tenisáky a máti se styděla, odkud jsme my přijeli. A fotr se potápěl a jezdil v nafukovacím kajaku na širé Jaderské moře. Když jsme se vrátili z toho ráje, záněty v uších přestaly, jako když kouzelník mávne proutkem. Jak já jsem měl rád Jugoslávii. Jací tam byli dobří lidi. A všichni milovali vůdce Tita. Celkem třikrát jsme navštívili Praprátno. Naposledy v roce šedesát osm. Zastavovali nás a radili zůstat u nich. Nejezdit domů. Rus má tanky na hranicích. Fotr nedal na rady a jeli jsme do naší vlasti. A potom nastala tma pod jhem Rusáka. Ovlivněn vzpomínkami z dětství, toužil jsem po Jadranu. V osmdesátém čtvrtém jsem se tam dostal s cestovkou CKM a o rok později jsme se tam s kamarádkou podívali autem. A bylo tam zas hezky. Jenom vůdce Tito už byl po smrti. Na vápencových skalách nad mořem byly nápisy „TITO“ a z lidí byl cítit smutek s předzvěstí něčeho zlého. Potom bylo zlo rozpoutáno a bratři vraždili bratry. Tito už nemohl udělat konec svou autoritou. Nic jsem nechápal, jenom jsem věděl o temperamentu těch lidí. S CKM jsme jeli do Orebiče, na konci poloostrova Pelješac. Takže každý výlet na pevninu bylo malé dobrodružství. Jednou jsme jeli stopem s dvěma Jugoslávci. Měli černé vlasy a kníry a pronikavé černé a divoké oči. Cestou nás pozvali na kafe. Rozuměli jsme si, vždyť naše řeči jsou si tak podobné. Když přišla řeč na Rusko, jejich oči náhle vzplanuly a ztvrdly. Nikdy by si nenechali nasadit Rusa do země a za to milují otce Tita. Raději zemřít, než být pod Rusem. Nenávist vyprchala a jeli jsme dál, do Dubrovníku. Jadran a lidi odtamtud. Pořád jsem toužil podívat se tam. V roce devadesát šest přestala bratrovražda. Přemluvil jsem přítelkyni a vyrazili jsme k Jadranu. „Jih začíná u Splitu a co je nad tím nás nezajímá,“ pokaždý říkával fotr, když jsme putovali do Praprátna. My jsme měli obavy jet na jih a tak jsme zakotvili ve městě Poreč na Istrii. Byla to chyba a fotr měl zas pravdu. Okradli nás tam a mé vnímání Jugoslávců doznalo trhlin. Už to nebyli Jugoslávci. Byli to Slovinci, Chorvati, Černohorci, Srbové a tak. Byla to škoda. V devadesátých letech až do roku dva tisíce jedna jsme navštívili Chorvatsko desetkrát. Někdy i dvakrát za rok. A každým rokem naše vnímání Chorvatů dostávalo vážné trhliny. Když nás vykradli v privátu v Poreči, na druhý den se paní domácí přišla zeptat, jestli pojedeme domů. Netušila, že nám neukradli peníze, které jsem měl ukryty. Když nám po dvou letech přišel pan domácí Milan říci, abychom se vystěhovali ze zaplaceného ubytování, protože tam mají přijet Němci, natvrdo jsme to odmítli. Když nám potom v dalším roce vyhrožovali, že zabijí naše pejsky, dva Boloňské psíky, naše děti, začínali jsme cítit vůči Chorvatům zášť. V posledním roce naší návštěvy Chorvatska nás odmítli kvůli pejskům ubytovat. Ušmudlaná špinavá Chorvatka nám vysvětlovala, že z našich pejsků línají chlupy. Naši pejskové byly dvě bílé kuličky s voňavým kožíškem a denně umytýma nožkama pokaždé, když se vraceli domů z procházky. A když jsme se ubytovávali v soukromí, museli jsme umýt a vydezinfikovat pokoj a hlavně koupelnu. A když jsme apartmán opouštěli, konečně byl čistý a připraven pro civilizovanou návštěvu. A v tom posledním roce jsme se na sebe podívali a řekli: „Tak tady jsme naposled.“ A při tom zůstalo. Vyprávěl jsem tuto svou zkušenost svému vedoucímu v minulém zaměstnání. Zamyslel se a povídal něco v tom smyslu:“Chorvati jsou fašisti a proto mají rádi Němce, ty fašistický pohrobky. A my bysme tam neměli vůbec jezdit.“ Dal jsem mu za pravdu. Když nás totiž odmítli ubytovat s našimi dvěma miláčky Boloňáčky, přišel tam Němec se dvěma loveckými psy a vkráčel dovnitř za úlisného pozdravu paní domácí. Fuj. Jezděte si do Chorvatska a věřte, že vás mají rádi. Není tomu tak, protože Tito už dávno nežije a Chorvati už dávno nejsou naši přátelé. Jenom mají rádi naše peníze. A ještě radši mají Eura od Němců. Vím, můj názor je v menšině. Nejel bych tam, i když Jadran je pořád v mém srdci. Bohužel Chorvati z mého srdce nějak odpadli. A vy se zařiďte podle sebe.
