Jsme opravdu prozíraví?

Fámy a polopravdy. Průvodkyně našimi životy. V poslední době jsou tyto sudičky živeny médii. Jde především o senzaci a zanesení děsu do myslí občanů. Aby moc nepřemýšleli a konali podle naočkovaných pravidel. Prozatím se to daří.

„Z obchodů mizí trvanlivé potraviny,“ hlásil kolega. „Skupují se mouka a těstoviny a taky luštěniny. Jo a taky prý konzervy. Slyšel jsem to ráno ve zprávách.“ Přehání, povídám si a makám bez zastávky. To bylo hned po ránu. Lítáme, řešíme, tlučeme do klávesnic počítačů. Nad polednem hlásí druhej kolega:“Manželka volala, že u nás v Bille zejou některý regály prázdnotou. Mouka, cukr, těstoviny jsou fuč.“ „Divný svět,“ povídá druhej kolega a evidentně byl zaraženej. Je to od přirození optimista a sportovec. Na rozdíl od mý skeptický povahy pochybovače. „Neměli bysme to tady zabalit a jít si nakoupit?“ já na to a už sem se bavil. „Blbče, děláš si srandu a nakonec opravdu nebudeme mít o víkendu co uvařit,“ slyšel jsem odpověď. „My žereme žáby a raky vod nás z potoka,“ já na to a radši jsem se klidil z dosahu. Když jsem přibouchnul dveře, tak na ně zrovínka dopadla bota. Měl jsem z toho projevu kolegiality radost. Po obědě už jsme se zas pustili do rachoty a nebyl čas na blbiny. Po šichtě jsem vyrazil do Kauflandu. Dostal jsem pokyn z domova co nakoupit a k tomu pivko pro sebe a něco na zub k večeři, myslel jsem si. V Kauflandu teploučko a útulno. Hned vpravo za vstupem na mne kynuly prázdné regály. Copak copak? Nápisy rýže a těstoviny. Aha, tak to nebyla fáma. Cikán tam stál s košem a ty jeho černý voči byly snad dvakrát větší. Klapal brvama a mumlal si: “Gádžovia sú dočista pometený, lebo bude daaká oslava? Ináč to neny možno.“ Je možno, napadlo mne a už jsem se zas dostával do normálu. Myslel jsem si, že si na některý věci tady u nás nezvyknu a ono to jde. Když už nemáte sílu k útěku, musíte přivyknout. Představil jsem si ty davy, převážně důchodců, zalehnutých do nákupních vozíků a čekajících až ochranka odemkne vchod do obchoďáku. A pak vyrazit na zteč. „Co kdyby nám zavřeli obchody kvůli koronaviru mámo?“ slyšel jsem jasně jejich hlasy večer předešlého dne. „Pamatuješ na měnu v padesátejch? Tonda tenkrát taky sliboval a jak to dopadlo. Musíme se zásobit.“ A hned nad ránem vyrazili. Se zubatou v zádech spěchali pořídit si zásoby. Mají pud sebezáchovy tihle důchodci. Budeme jej mít taky? Zahlédl jsem cikána jak kráčí k pultu s chlebem a nabírá čtyři dvoukilové bochníky. Vypadal spokojený. Chleba a rohlíky kupodivu nevykoupili. V tom nám svitla naděje. Ještě to nemusí být davové šílenství. Piva bylo taky dost, tak nakonec vše dobré. Když jsem se usadil po večeři, s odstupem jsem začal analyzovat zážitky dne. Ty lidi jsou trénovaní bolševikem. Někteří mají v paměti vojnu. Neměli to v životě lehký a přežít znamenalo umět se o sebe postarat. Možná nebudou tak stupidní, jak se zdálo. Možná jsou jenom opatrní a ve svém důsledku prozíraví. Až totiž koronavirus přeleze Šumavu, mediální masáž vyrobí takovou paniku, že budeme litovat doby, kdy jsme zrušili protiatomové kryty civilní obrany a protiplynový masky naházeli do odpadu. Potom bude každá potravina ve špajzu pravým požehnáním. Jenom aby v obchodech něco zbylo na ty, kteří pracují a nemají čas se zásobit.