Jak členit společnost?

Je společnost lidí ještě součástí přírody? V přírodě platí nemilosrdné zákony přežití a pudu sebezáchovy. Člověk sem vnesl rozum. Rozum plodí velké věci i velká svinstva. Člověk je predátor s pudy a potřebami. Kam kdo patří?

Tuhle jsem jel tramvají. Jezdím tramvají, autobusem a metrem. Jezdíval jsem služebním autem a bral jsem to jako poctu, které se mi dostalo za snahu, práci a loajalitu. Nic z toho už nemá váhu. Mladí manažeři už neuznávají ani jedno. Poradí si se vším a většinou v podstatě nikdy nepracovali. Takže neznají pravý význam toho slova. Taky jsme byli mladí. A jak nám připadali ti o dvacet let starší strašlivě přestárlí. Ale byli to naši šéfové a rozuměli své práci. Když byli mladí, pracovali a potom se stali šéfy. To se ještě neříkalo manažery. Tak jsem se snažil. Doba pokročila. Sice jsem se snažil, ale pocty, postavení i tu práci mi vzali. Normálka mne vykopli na pracák a šmytec. Pan Václav s tím neměl problém. Jako meziředitel se musel snažit, aby se stal konečně ředitelem. Stal se jím. Po nějaké době posílání životopisů mne zas jinde přijali. Jako referenta s názvem manažer. Jsem rád, jsou tam milí lidé a prozatím jsem nepotkal nikoho se jménem Václav. To jméno je mé prokletí. Referent manažer musí jezdit tramvají, autobusem a metrem. Ovšem metrem se jezdí pouze v Praze. V Brně prý metro nejde udělat. Střed města je na vodě a na okraj je to tak blízko, že by byl problém metro ubrzdit. Abych udržel myšlenku. V poslední době s tím mám problém. Udržet myšlenku a moč je těžké. Snad mi pomůže Prostamax. Jel jsem tramvají. Na zastávce stála vedle mne korpulentní baba. Nic moc. Tuky vytékaly z oděvu a dva podbradky podpíraly bradu. Olizovala točenou zmrzlinu, která přetékala z kornoutu. Všechno to přetékalo. Určitě nastoupí do tramvaje s tím kornoutem plným lepkavé hmoty, napadlo mne. Potom jsem se na chvíli zakoukal na kolemjdoucí mláďata v minisukních a tramvaj přijela. Nastoupím, zavěsím se a už jsem nasranej. Průvan, smrádek a cuká to sem a tam. Seš socka, tak drž hubu a drž se madla, přikazuji si. Socka jsem si začal říkat na pracáku. Tam to na Vás padne. Mrknu dolů a na sedadle...ona. Žere zmrzlinu a tváří se jako hraběnka z Nosticů. Nad její hlavou cedulky se symboly, co je v MHD zakázáno. Mimo jiné jídlo a pití. Kdyby jí ta zmrzlina ukápla na můj oděv, jsem připraven jí dát přes držku. Jako socka bych si to mohl dovolit. Ale jako referent manažer? Asi ne. Taky bych si mohl dovolit plivat na podlahu tramvaje a pouštět tiché pšouky. I socky mají své výhody. Jenom jsem se zlehounka dotkl jejího ramene a ukázal na cedulky. Zvedla oko a povídá:“A co jako má bejt? A vůbec, polibte si prdel, vole.“ Tomu jsem docela porozuměl. Dal bych jí pokutu, ale na to nemám průkaz. A kontrolor nikde. No nic, jeli jsme a v tom mne osvítila myšlenka. Musím se zamyslet nad tříděním společnosti. Co když nepatřím mezi socky, kam se poslední dobou zařazuji? Tramvají to škubalo a drncalo a já jsem si vybavoval nabyté znalosti ze studia MBA, které jsem před lety zdárně absolvoval. Mimochodem, bylo mi to úplně k prdu. Pamatuji si, že nám povídali o tom, jak se nám otevřou obzory k vykonávání řídících pozic. Na chvíli to vypadalo, že se otevřely. A potom, když bych to nejvíc potřeboval, se zavřely. Bum. Přišla organizační změna. Jak už jsem řek, pan V. se mnou zametl. Nepatřil jsem mezi „říťolizce obecné“ a hráče golfu. Co si ještě pamatuji, povídali nám o marketingovém členění společnosti, které vypadá přibližně takto:

vyšší střední třída = lékař, účetní, ředitel (vyšší management), ekonom, právník, politik

střední třída = učitel, zdravotní sestra, policista, vedoucí (střední management)

nižší střední třída = mistr, student, úředník

vyškolení dělníci = předák směny, instalatér, zedník, číšník

dělnická třída = prodavač, rybář, nekvalifikovaný dělník

spodina = nádeník, penzista odkázaný na státní důchod

Anebo takto podle pana Wrighta? Jak vidíme níže, poněkud zastaralé:

Buržoazie

Drobní podnikatelé se zaměstnanci

Maloburžoazie

Odborní manažeři

Odborní vedoucí pracovníci

Odborní pracovníci

Polokvalifikovaní manažeři

Polokvalifikovaní vedoucí pracovníci

Polokvalifikovaní dělníci

Nekvalifikovaní manažeři

Nekvalifikovaní vedoucí pracovníci

Proletariát

Čtenáři mých výlevů mne určitě hned odhalili. Samozřejmě. Pamatuji si stěží to první, marketingové, členění. Na to ostatní jsem musel kouknout do literatury. Nakonec, není to pozitivní? Od této chvíle o mně můžete říkat, že se vzdělávám a šířím vzdělanost a ne jenom to, že chlastám. Do které ze tříd zařadím tu babu dole na sedadle? Těžká a dobrá otázka, jak by řekl věhlasný moderátor Václav Moravec. Přece ji hned nezařadím mezi spodinu? Tramvaj vybrala zatáčku, letím na dveře a v tom zas myšlenka. Uvedu v život členění naší české společnosti. Co je české, je dobré, je nám vnucováno poslední dobou. Nechme toho a do toho. Takže nabízím zatřídění Čechů podle mého vnímání:

celebrity=politici a umělci, nemusí mít vzdělání ani inteligenci, jsou drzí, předváděcí a často sprostí

podnikatelé a manažeři = všeho schopní bez svědomí a zábran, vlastní obohacení nade vše

úředníci = tváří se důležitě a předstírají přetíženost s nepostradatelností, nemají slušné vychování a nesnáší občany

referenti a dělníci = práce nad hlavu bez odpovídajícího ohodnocení, nesnáší manažery a celebrity

socky = žijí bez cíle z mála a po ničem netouží, jsou odevzdaní a práce je pro ně urážkou, nesnáší nikoho, kromě socek

žebráci = předstírají chudobu, nechtějí pracovat a parazitují (jako celebrity, ovšem na jiné úrovni) 

bezdomovci = svobodní lidé, sice páchnou, avšak v létě žijí nepřetržitým mejdanem a zimu přežívají kde se dá a hlavně páchnou v MHD

Tu babu se zmrzlinou bych zařadil mezi úředníky, to abych jí hned nekřivdil. Normálně by patřila mezi socky, nebo mezi celebrity. Divíte se? Tak se občas koukněte na některý pořad v TV o celebritách. To bývá panečku přehlídka ubohosti. Když tramvaj dobržďovala do zastávky, baba dožrala zmrzlinu, olízala si všechny prsty pravé ruky a drala se ke dveřím. Musím si vybrat zařazení pro sebe. Musím přece někam patřit, jinak se stanu asociálem zralým pro kriminál. Asi budu tím referentem. Kdysi jsem studoval s cílem žít lepším životem. Můj dobrý děda pokaždé při vysvědčení říkával:“Chceš pucovat kravám prdele? Tak se uč a budeš se mít líp.“ „To je pěkná blbost,“brumlala si potichu moje babi, “lepší je malej obchod, než vzdělání a práce. A bejt k tomu drzej a bez zábran“ Babi pocházela z hospody a věděla o čem je řeč. Kravám prdele nepucuji. O jednom jsem přesvědčen jasně a naplno. V naší společnosti chybí úcta k pracovitému člověku a respekt k potřebám a životu těch druhých. Vystoupil jsem z tramvaje a zvoní mi mobil. Můj bývalý kolega, nyní ředitel. Sice je podle mého členění nezařaditelný, protože zařazením mezi manažery bych jej urazil. Prostě člověk. Povídáme a já vstupuji na přechod. Na semaforu svítila zelená a přeblikla do červené. Podle vyhlášky mám nárok dokončit přecházení. Vtom se rozezněl agresivní klakson. Málem jsem se pochcal úlekem. Za volantem Mercedesu manažerka, nebo celebrita? Najednou se v mé hlavě objevil obraz mžouravých očí z TV a hlas povídá:“Nikdy neodstoupím, nikdy neustoupím, nikdy, nikdy.“ Ano, má pravdu. To je ono, ani já neustoupím. Nakopl jsem pravou nohou přední světlomet jejího plechového milionového pokladu. Ještě teď mám oteklý palec. Světlomet hravě odolal. Něco na mne povykovala a málem mi přejela levé chodidlo. Patří mi to. Neměl jsem studovat, pracovat a věřit ve spravedlnost. Měl jsem se stát celebritou. Asi to už nezvládnu. Ale co uděláme s tou naší společností? Zřejmě nic a nikdy. Alespoň já se ničeho pozitivního nedožiju.