Děs na přechodu pro chodce. A přitom by mělo být všechno jasné. Máme pravidla, máme techniku a jsme přece lidmi. Není to tak jednoduché, jak se denně přesvědčuji.
Celkem pravidelně, co povídám, každý den dvakrát přecházím přes ulici Partyzánskou v Praze. Přechod hned vedle frekventované křižovatky ulic s provozem automobilů a tramvají. Povrch ulice je vyveden ze žulových kostek. O tom píšu proto, abych přiblížil zvuk, který vydávají projíždějící automobily. Tak hučí startující letadlo, nebo rychlíková souprava v plné rychlosti. Blížím se k přechodu bez semaforů, tedy podle vyhlášky mám přednost? Čistě teoreticky v našich končinách. Protože u nás vyhláška neznamená nic. Zákon je cárem papíru když budujeme Hnízdo a ústavou si Hrad vytírá prdel. Nemyslete si, že mám na uších sluchátka a na hlavě kapuci. Nic takového. Jdu obezřetně a dávám bacha. Už metry před přechodem se stávám ostražitým jako rys ostrovid na lovu. Vrhám upřené pohledy vlevo i vpravo a stávám se odhadcem. Odhaduji rychlost řítících se vozidel a přijíždějících tramvají a snažím se vysledovat jejich dojezdový čas k přechodu podle jejich vzdálenosti. Copak tramvaje, ty jsou v pohodě. Mají na přechodu přednost, ale i tak tramvajáci povětšinou vnímají. Pokud se zahledím upřeně do místa řidiče tramvaje, zachytím oční kontakt. Sice, kdybych tam vkročil, tak by to ocelové monstrum neubrzdili, ale šlápli by na brzdu, nebo co tam mají. Další kategorií jsou nákladní auta. Mimochodem čím dál tím mohutnější, zdá se mi. Řidič náklaďáku se považuje za pána silnice. Sedí hezky vysoko a má přehled. Je si vědom své převahy. Kliďánko by převálcoval osobák a natožpak nějakýho nepozornýho (dů)chodce. Jak mi jednou odpověděl náš firemní řidič, který předtím řídil kamion. Otázal jsem se:“A jak se řídí takovej kolos?“ „To je v pohodě. Jste vysoko a ti sráči dole si rozmyslí vám zkřížit cestu.“ Chvíli jsem zíral. Můj dotaz nebyl veden tím směrem. Byl to člověk zdánlivě mírumilovný a postavou tak k Romanovi Skamene. Před náklaďáky zásadně nevstupuji ani na okraj přechodu. Oni svobodně projedou a ani nepřibrzdí. Za nimi následují řidiči dodávek. Zde musím konstatovat, že někteří i dobrzdí a dávají přednost. Výjimkou jsou dodávky doručovatelů. Česká pošta, PPL a tak podobně. Ti mají naspěch a s urputným výrazem v očích se řítí městem rychlostí výrazně převyšující povolenou. Pokud dodávka dobrzdí a dá mi přednost, většinou je tomu tak až poté, co dávám jasně najevo úmysl přejít. Vstoupím na okraj přechodu až do vozovky a upřeně hledím na dodávku jako krajta na hlodavce. Pak je šance. Stejný postup uplatňuji pro drahá terénní vozidla a limuzíny. Zde jsem postup vylepšil o máchání rukama a jinou výraznou gestikulaci. Dělám to v rámci zachování života a trochu jako výzkum. Většinou však marná jest moje snaha. Tato kategorie řidičů žene svá poctivě nabytá vozidla určitě rychlostí dvojnásobnou oproti povolené. Hukot kol na žulových kostkách slyším už zdáli. Tak jsem si jako dítě představoval přílet devítihlavé saně, kterou bych jako rytíř přemohl. Když se kolem mne toto vozidlo přeřítí, na chvíli ohluchnu a oněmím. Předevčírem mne minul obrovský SUV Mercedes Benz takovým fofrem a v takové blízkosti, až mně ulétla čepice bekovka z hlavy průvanem, který vytvořil. Šofér s kravatou a mobilem v ruce u ucha ani nepostřehl stojící socku. Gestikuloval jsem a hrozil pěstí. Nadávky pršely a letěly za vozidlem. Nebylo to nic platno, ani nezvolnil a zmizel z dohledu. Sebral jsem čepici a posmutněl. Dnes další zkušenost. Zastavil jsem se na hraně přechodu mezi chodníkem a vozovkou. Stojím a gestikuluji obouruč. Vozidlo značky Range Rover se blíží a řítí se dál kolem mne. Mladý zívající řidič si tak půl metru před přechodem povšiml vlajkoslávy mých rukou a evidentně se lekl. Bylo to vidět na chování automobilu. Zřejmě trhnul volantem, avšak na brzdění bylo pozdě. Vstoupit na přechod, nezbude po mně ani mastný flek. Ostražitosti je opravdu potřeba. Řidiči za jízdy telefonují a drží mobily v rukách. Šlak by mne trefil, když vidím blížící se auto odhadem za milion s řidičem za volantem telefonujícím s mobilem u ucha. Chudák, pomyslím si, vydal se z peněz a už mu nezbylo pár stovek alespoň na sluchátka. Nikoli, jemu nezbylo na úctu k zákonu a k životům lidí kolem něj. Někteří řidiči za jízdy čtou. To pozoruji z autobusu, kterým pravidelně jezdím mezi Prahou a Moravou. Dámy se při řízení líčí a dělají si make up. Přitom se prohlíží ve zpětném zrcátku, aniž by si uvědomovaly k čemu je to sklíčko původně určeno. Pravý účel zrcátek je dámám vcelku ukradený. Řízení vozidla se stává přidruženou činností. A čím větší a dražší vozidlo, tím hůře. Řidiči „nabobové“ v těchto automobilech, zbohatlíci bez skurpulí, jsou schopni vás přejet a ujet. Nebo v lepším případě zastaví a hezky od plic vám vyspílají s výhrůžkou. To abyste si sakramentsky rozmysleli je třeba zažalovat. Socko zatracená. Ani se jim nedivím. Žijeme ve společnosti a době, kdy parametry chování nastavují peníze a naši nejvyšší představitelé. Ti neuznávají žádné parametry a normy. Zdárně jsem překonal přechod a v zamyšlení jdu k metru. Napadlo mne zredukovat křesťanské desatero. Je to už překonáno a zabývá se dnes už nepodstatnými záležitostmi. Tedy zde jsou naše nová, moderní, přikázání:
- okradeš každého kdo se nechá okrást
- lži jako když tiskne a zapírej, zapírej
- co je dobré pro tebe, je dobré
- zákony jsou pouhým návodem pro hloupé a slušné
- urvi si pro sebe každou výhodu i na úkor jiných
Hezky jsem vymyslel nová přikázání a jdu dál. Prší nahusto. Voda teče po chodníku i po silnici a spěchá ke vpustím do kanalizace. Vtom se kolem přeřítil automobil Škoda Octavia. Voda stříká kolem až k mé hlavě. No páni. Zas jeden, který se už řídí mým novým přikázáním. Jdu dál a vidím, jak ten Fitipaldi stojí na semaforu. Přistupuji k okénku a křičím. „Neznáš vyhlášku, zmetku?“ Tykal jsem mu. Byl mladý a já naštvaný. Okénko se pootevřelo. „Di do prdele idiote. Když musíš chodit pěšky a nemáš na auto, tak dávej pozor, nevotravuj a polib si prdel. Když máš problém s vyhláškou, zavolej si na hrad, nebo do strakovky.“ Blikla zelená a byl pryč. A mně všechno došlo. V tom bude ten princip.
