Cestování sockárnou mezi Třebíčí a Prahou

Cesta autobusem, který jsem překřtil na sockárnu,  může být docela stresující. Koronavirus si ještě za dveřmi brousí zuby na další atak. Stres duševní. A vedle vás si sedne hora a na konci cesty je ve stresu i vaše tělo.

Sockárna je autobus, to je jasné. Už když kráčím k nádraží, bývám pokaždé hezky vytočen. Za prvý, pokaždý nestíhám. Jezdím na Prahu z Třebíče v neděli odpoledne. Tím pozbyla neděle veškerého půvabu. V neděli dopoledne obyčejně nakupujeme. Vodpoledne makám jak fretka, abych dokončil to, co jsem v sobotu začal. Potom narychlo zhltnu oběd, sbalím fidlátka a úprkem k sockárně. Nastoupím, dosednu a leje ze mne jako z konve. Dnes to probíhalo nemlich stejně. Zakoupil jsem místenku číslo tři. K mé smůle na čtyřce vedle seděla hora masa a sádla. Napadlo mne, že ZOO Praha vyslala na výlet do Třebíče slona a on se vrací domů. Na trojku se nevměstnám, napadlo mne. Zachráncem situace bylo sedadlo, které se dalo odsunout směrem do uličky. Odsunul jsem je. I tak jsme seděli „na kontakt.“ Bloger a chlap na sedadlo a půl vedle sebe. Kouknu dolů. Nohy, jednu bych typoval tak na padesát kilo. Nad tím tělo tak velikosti sudu piva na sto litrů. Hlavu jsem měl na úrovni jeho ramen. Pod rouškou bezmocně bručím něco o zasraným světě plným nespravedlnosti. Jeli jsme ku Praze. Stát se sockou na starý kolena a muset cestovat autobusem je blbý. Patří mi to. V minulým životě jsem musel bejt pěknej parchant. Před Brtnicí začal kolos usínat. V zatáčkách se to obrovitý tělo nebezpečně naklánělo. V těch momentech jsem si připadal jak hrozen révy vinné na podzim. V lisu pod tlakem atmosfér. Před Jihlavou se spící mastodont ve snu čehosi ulekl. Jeho levá ruka vyletěla v tom leknutí a udeřila mne jako kladivo spravedlnosti. Připadal jsem si jak víla, kterou přitiskl roztoužený Švanda Dudák na svou hruď. To bude cesta, napadlo mne odevzdaně. Sedl jsem si hezky "na dištanc." Nohy jsem podstrčil pod opěradlem a visel jsem do uličky, zády ke kolosu vedle. Po pár kilometrech už to nešlo vydržet, tak jsem se zas nasoukal do sedadla, pravou ruku podstrčenou přes tělo vlevo. Za chvíli jsem necejtil prsty pravý ruky a brnělo mne podél páteře až do hrudi. Zas jsem se nakrčil do uličky. Příkaz zněl jasně. Vyhnout se hmotě napravo a přežít na Florenc. Jak jsem hodně četl, věděl jsem o vojácích, kteří usínali v těch nejnemožnějších pozicích. Třeba na stromě, zkrouceni ve větvích jako paragrafy. Tenkrát jsem tomu moc nevěřil. Dnes už ano. Asi jsem taky zadřímal. Probudil mne neobvykle silný zvuk. Zvuk nadrženého medvěda, který ucítí říjnou medvědici. S leknutím jsem procitnul. Dobrý, to jenom postava vedle ve spánku chrápala. A jak spokojeně usnul, tuky na jeho těle povolily. Vmáčkly mne do sedadla ještě víc. A chrápal jak mroží alfa samec po koitu. Před Prahou jsem už byl blízko vytočení čísla sto dvanáct, aby mne na Florenci zachránili. Nakonec toho nebylo potřeba. Dorazili jsme na Florenc docela rychle. Vysoukal jsem se ze sedadla a málem upadl na schodech sockárny. K lavičce ve stanici Florenc jsem se téměř připlazil v poloze skrčence. Připadal jsem si jako následník lidí, které archeologové nacházeli u Mikulčic. Kultura lidí skrčených. Po deseti minutách na lavičce stanice Florenc jsem byl schopen chůze. V kapse mi zvoní telefon. Má přítelkyně volá z Třebíče. Sděluje mi, že na na stanici Retro music zpívají Temptations. Má je ráda. V tom slyším v telefonu silný hlas. „Už zas rachotíš roletama, ty kurvo? Ráno rachotí, večer rachotí, píča jedna. Kde je ten tvůj čurák?“ slyším v telefonu zřetelně. Přítelkyně je evidentně otřesena. Jenom zavírala rolety na noc. Předokenní rolety, které musela draze a dodatečně pořídit, aby se tam dalo spát. Při stahování a zatahování rolet musíme otevřít okno. Proto jsem v telefonu slyšel každé slovo od naproti.  Zas celý víkend v lihu. Totiž, v sobotu měl jmeniny. Trénovali na ně celý týden. Tomu se nedá přivyknout. Abych nenapadal práva třetích stran, prohlašuji zde, že je to tak správné. Je nanejvýš pochopitelné, že soused od naproti má právo nazývat nás kurvami a čuráky, kdykoliv se mu zachce. Třeba když zatahujeme rolety, abychom jej slyšeli jenom vzdáleně a mohli jsme usnout. A je nanejvýš jasné, že nemůžeme požadovat po policii ve městě Třebíči, aby nám pomohla. V zájmu zachování tohoto příspěvku v blogu nebudu hodnotit práci policie, ani chování souseda od naproti Ludvíka. Neočekávám nic. Jako socka jsem bez práva na spravedlnost. Jak k tomu však přijde ta nevinná žena? Nevím. A opravdu nevím co si počít. Howq 

Jména lidí v příběhu jsou pozměněna. Jméno města nikoliv.