Český článek z českých rukou, nemluvě o české hlavě.

Český blog od českého blogera. Radši to ani nečtěte, nebo zas budu osočenej ze stupidity. Anebo čtěte a pak se zamyslete nad naším "čechismem." Žvatláme "englicky" zapomínáme ruštinu a když přistane Marťan, natřeme se zelenou. 

„Česká zmrzlina.“ Objevil se nedávno nápis u nás vedle vchodu do obchoďáku. Na druhý straně vchodu vyrostl stánek smontovanej z dřevěnejch palubek. Uprostřed okýnko. Z okýnka vyčuhujou tři páky stroje na zmrzlinu. A hned vedle pák hezká dívčí tvářička. Oči jako trnky a nad nima umělý řasy jako štětky, jak by řekla moje paní. Celkovej dojem, krásno. Vanilková, pistáciová a míchaná. Povídám:“Dobrej den slečno. Čtu tady naproti česká zmrzlina.“ Vanilka u nás neroste, pistácie taky ne, tak se ptám co je tady českýho? Beztak to mícháte z prášku na kterým je napsáno „Made in EU,“ dodávám a čumím na slečnu uhrančivě, jak upír. Jenom malou chvíli klapala těma štětkama a pak jí zablesklo v očích a povídá:“ To vám nepovím, jak je to s původem tý zmrzliny, ale my všechny holky, co se tady střídáme, jsme hezky český. A to stačí. Pak to logicky musí bejt česká zmrzlina, dáte si?“ Nedal jsem si, ale bavilo mne to ještě hezky dlouho. To děvče mi vzalo vítr jízlivosti z mých plachet, takříkajíc. Odzbrojila mne. Víte, já od jistý doby když slyším, že je něco český, tak už začínám „bublat.“ Český výrobek, český řemeslo, český ručičky, hrajeme hezky česky a tak podobně. Například. Před pár lety jsem dokončil rekonstrukci bytu. Naštěstí má rozlohu tak pětačtyřicet metrů čtverečních. Porod je slabý slovo. Drama to bylo, úplný psycho. Na závěr jsem litoval, že nemám známýho psychiatra. Zprasily mně tam český ručičky co se dalo. Platit chtěli předem, alespoň zálohu tak půlku ceny. Potom se nedostavili až tak za měsíc, nebo se dostavili, začali a musel jsem je vyhodit. Neuměli řemeslo a častokrát jsem jim půjčoval vercajk. Vod tý doby, když kolem mne přejede dodávka a všechny plechy má popsaný nápisama „Jsme česká stavební firma,“ tak hledám dlažební kostku, nebo častokrát hledám lavičku ke spočinutí, protože na mne jdou mdloby. A nedávno zas:“Maso z českých chovů.“ Uděláte si tataráček a pak strávíte tejden na míse a jste pos...ný až za ušima, jak se říkávalo. A v pauzách mezi exekucema na WC sledujete vysílání ČT, kde hlásej, jak salmonela v mase z Polska zkosila stovky lidí. Hergot smůla. Zrovna jsem musel natrefit na českou krávu, co se zas zapomněla a na pastvě zabloudila do Polska. Až sem může vést absence hranic. Když se zatoulá turista, proč by se nemohla zatoulat kráva? Nažere se v Polsku nakažený trávy a pak poctivej českej farmář i s českým vobchodníkem, aby zaplakali nad salmonelou. A vy jste vo deset kilo lehčí, což zas není tak špatný. Onehdá jsem jel snad do Brna. Čtu „České sedačky.“ A už jsem zpozorněl a už mne začínalo pobolívat k kříži. Než bych si takovou sedačku zakoupil, najisto bych napřed uzavřel životní pojistku s vysokým plnění za trvalé následky. Nakonec já vím co nás vede k tomu propagovat všechno český. Je to taková naše národní slabost pro národnost. Sice jsme pokaždý vlezli do řiti každýmu uzurpátorovi, kterej nás obsadil, ale zas vždy došlo ke vzedmutí národovecké vlny. A tak to už asi bude napořád. Chtěl jsem to povídání nazvat: „Co je české, to je zkrátka naše,“ ale změnil jsem to. Asi budu taky národovec.