Tasmánie: skrytý klenot, ale i dějiště hrůzného střeleckého masakru

Naše poslední australská zastávka byla nakonec i tou nejpříjemnější. Tasmánie má úžasné pláže, fantastické národní parky a dostatek čerstvých ústřic. A je úplně jiná než zbytek Austrálie.

Z Melbourne jsme letěli do hlavního města nejmenšího z šesti australských států, Hobartu. Toto místo nám nejen svým přístavním charakterem a výrazně chladnějším klimatem připomínal severské evropské země. Lidé jsou zde také podstatně introvertnější než kontinentální Australané. Po mnoha měsících „how are you, mate“ to bylo příjemné oživení.

Hobart je drobné město útulných kavárniček bez zvláštních „must see“ pozoruhodností. Svojí absencí nějakých výraznějších atrakcí také připomíná severská hlavní města, která také nejsou sama o sobě zvláštní atrakcí.

Museum of old and new art

V Hobartu (resp. nedaleko od něj) je přeci jen něco pozoruhodného. V nedalekých vinicích se v podzemí skrývá galerie MONA (Museum of old and new art. Osobně názvu moc nerozumím, vystaveny jsou výhradně novodobé umělecké artefakty). Galerie je největší sbírkou moderního umění v soukromém vlastnictví. Docela přesný mi přijde titul uvedený na wikipedii: subverzivní Disneyland pro dospělé.

I mnohapatrové podzemní prostory jsou samy o sobě fascinující. S manželkou nás starší umění v podstatě nezajímá, na cestách tedy navštěvujeme jen výstavy moderního umění. MONA byla ze všech, které jsme dosud viděli, jednoznačně nejlepší sbírkou fascinujících a nejednoznačných uměleckých děl. Každému s podobným zájmem tedy velmi doporučuji. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že zavírají už v pět hodin (pro Austrálii tak typické) a my tak neměli na důkladnější prohlídku dost času.

Z Hobartu jsme vyrazili směrem k Port Arthur. Poloostrov, na kterém se toto městečko nachází, je opravdu přenádherný a museli jsme mnohokrát zastavovat, abychom se radovali pohledem na krásné pláže a další scenérie.

Port Arthur. Dějiště nepředstavitelné hrůzy

Když jsme dorazili k Port Arthur, který kdysi býval obrovskou trestaneckou kolonií a dnes v něm dominuje obrovský historický skanzen s trestaneckou tematikou, něco nám od počátku nehrálo. Atmosféra v městečku byla …divná. Po chvíli hledání na googlu jsem pochopil proč: Port Arthur byl před 22 lety dějištěm nejhoršího střeleckého masakru v dějinách Austrálie. Podrobnosti jsou snadno k dohledání. Pro tasmánskou policii se nejedná zrovna o pochvalnou vizitku: pachatele hrůzného činu, který během několika hodin zavraždil 35 lidí, byla schopna zadržet až po téměř celém dni, což je o to víc zarážející, že masovému vrahovi byla později diagnostikována mentální retardace. Otřesný případ byl zlomový pro regulaci držení zbraní v Austrálii, která následně radikálně zpřísnila. Vzhledem k tomu, jakou intenzitu nabraly masové vraždy v USA, kde je rekord počtu zabitých překonán již několikátý rok v řadě, se jedná o krok dobrým směrem.

Fantastické národní parky

I vzhledem ke skličující atmosféře jsme se rozhodli skanzen nakonec nenavštívit. Vyrazili jsme na noc do nedalekého národního parku Tasman a udělali jsme dobře: národní parky jsou v Tasmánii opravdu překrásné.  A zde jsme se rozhodli, že už se jich budeme  v Tasmánii držet.

Dalším byl násobně větší Freycinet. Ten je vysloveně obrovský a dá se v něm najít vše, čím je Tasmánie tak jedinečná a krásná: obrovské romantické pláže, výstupy na kopce s báječnými výhledy a velké množství trekových tras, od jednoduchých až k náročnějším.

Aby nechybělo opravdu nic podstatného, nedaleko parku leží Freycinet Marine Park, kde jsem se mohl v den svého svátku věnovat své nejoblíbenější australské kratochvíli: pojídání ústřic.

Po návštěvě tohoto místa se počasí začalo horšit a náš výlet se blížil ke konci. Vyjeli jsme ještě na sever, ale k návštěvě dalšího parku jsme se už neodhodlali.

Zpět do Melbourne jsme odlétali z Launcestonu, a právě přejezd severem země byl nečekaně intenzivním zážitkem. Na rozdíl od východního pobřeží, kde jsme jezdili fantastickou Toyotou, jsme si zde pronajali značku, které jsem se pro její jedinečnou ošklivost celou dobu našeho pobytu vysmíval: Holden, jež je australskou variací Renaultu. Kvůli kombinaci nevýslovné šerednosti a nepůvodnosti je mimo území Austrálie po právu naprosto přehlížen. V Tasmánii jsme dostali model, který patří i v rámci této nedobré značky k vůbec nejhorším.

Chvíli poté, co jsme vyjeli do Launcestonu, padla neuvěřitelná mlha. Cesta byla klikatá a ve špatném stavu, do toho auto, jehož jízdní schopnosti jsou mimořádně nevyhovující…a po chvíli se setmělo. Nezbylo než jet krokem. Není divu, že má Tasmánie tak málo obyvatel, většina nejspíš umírá při autonehodách.

Launceston je půvabné městečko, kde jsme strávili poslední tasmánskou noc. Zrovna probíhaly trhy, takže jsme  ochutnali  místní speciality.

Proč pro nás byla zrovna Tasmánie tak výjimečná? Nejspíš také proto, že byla tak neaustralská, a to bylo po osmi měsících osvěžující. Tasmánie má většinu toho, co dělá Austrálii tak výjimečnou, úžasné pláže, nádhernou přírodu, čerstvé ústřice a přátelské obyvatele (i když trochu jiným způsobem). Naopak zde chybí velká města a neuvidíte ani moc turistů. Po všech turisty obléhaných zastávkách východního pobřeží, které byly drahé a po čase trochu jednotvárné, to byla více než příjemná změna.

Po návratu zpět jsme strávili poslední noc v Melbourne u našich přátel. Dojemné loučení s naší asijskou hostitelkou a potom odjezd do Asie! V tu chvíli jsme ještě netušili, jak radikální změna životního režimu nás v Asii čeká.

Příště zážitky a postřehy z naší první asijské zastávky, Singapuru.