Melbournské neřesti: gambling, drogy, bezdomovci, půvabné černošky…a masturbující klokani

Náš pobyt se z původního asketického boje o přežití proměnil v nečekanou jízdu. Kromě práce začínáme objevovat krásy této země. Navíc začalo jaro.

Melbourne bylo po sedmé vyhlášeno jako nejlepší město pro život. Po necelém půl roce tady chápu proč: Je to bezpečné, prosperující město plné spokojených a tolerantních lidí. Ale ani nejlepší město pro život současného světa se nevyhne několika kulišárnám: o těch bude dnešní příspěvek.

Bezdomovci a drogy? Víc, než jsem čekal

V centru Melbourne je bezdomovců opravdu hodně. Většinou mají na papíře nebo kartonu napsané milé povídání o trampotách, díky kterým skončili na ulici a proč byste jim měli dát drobné nebo něco k jídlu. Bezdomovci jsou ze strany policie prakticky přehlíženi a nikomu moc nevadí. Mají tak často v zapadlých ulicích docela útulný pelíšek a lidé jim nosí jídlo nebo (jak jinak) kávu. Někdy jim až trochu závidíme. Kávu zadarmo tady dostáváme málokdy.

I melbournští bezdomovci jsou typicky…melbournští. Není v nich většinou žádná zloba ani frustrace. Když jsem si nedávno jednoho prohlížel, prohlížel si mě taky – a potom mě pozdravil a zeptal se, jak se mám.

Drogy v Melbourne už jsou méně příjemné. Je jich tady opravdu hodně, a teď nemyslím zrovna sváteční dávku kokainu ve vyšších příjmových patrech. V hospodě v St. Kildě (jedna z divočejších čtvrtí), kde jsem pracoval jako skladník, jsem se s narkomany setkával asi nejvíce. Cestou domů nás vyděsil nepříčetně ječící nahý muž, který ležel na silnici. Tenhle trip si nejspíš úplně neužil. Jednou jsem se bál o život: Byl jsem zrovna ve skladu (ve kterém je alkohol asi za půl milionu australských dolarů), když se za šíleného ječení začala blížit děsivá narkomanská dvojice. Ve skladu není kam ustoupit a nejde zevnitř zamknout. Bál jsem se, že jakmile strašlivě vypadající dvojka uvidí množství alkoholu, vejde  dovnitř a situace bude velmi nepříjemná. Naštěstí prošli a alkoholového bohatství si vůbec nevšimli.

Alkohol a gambling: Crownovo kasino je srdce města

Náš německý spolubydlící, pracující v Melbourne na vedoucí pozici, se ukázal nejen jako muž mnoha talentů (profi tenista a hráč pokeru, který dokáže za večer vydělat více, než je celý náš australský rozpočet…), ale taky jako člověk, který rád vyhledává extrémní prožitky. Dokonce i prožitky samy o sobě dost extrémní, jako je skydiving, si Johan pomocí změn vědomí dále vylepšuje. Prostě ideální spolubydlící a kolega na objevování krás Melbourne. Vedle Johana si připadám jako nudný čtyřicátník, pro kterého je největší dobrodružství flirt s černošskou kolegyní.

Když jsem se jednu neděli vracel asi hodinu po půlnoci z práce, alkoholem masivně nadopovaný Johan na mne čekal s tím, že má druhý den jako jediný den v týdnu volno a že musíme něco podniknout. Snaha  vysvětlit mu, že druhý den vstávám znovu do práce, nezabrala a my kolem 1:30 opravdu vyrazili do Crown casina.

Crown tvoří snad polovinu čtvrti Southbank, ve které žijeme. Jedná se o gigantický komplex restaurací, hotelů, hospod, kin, butiků s luxusním zbožím, ale hlavně obří, mnohapatrové kasino. Už jsem ve svém životě navštívil několik opravdu prapodivných míst, ale Crown bude z těch všech asi nejpodivnější.  Běží nonstop – každou vteřinu v roce. I ve tři ráno je kasino plné lidí všech národností, kteří si přišli zahrát. Arabové, Asiaté, Saudové, Američani, Afričané –ti všichni se potulují v téměř nekonečném labyrintu Crown kasina. O bizarní setkání zde není nouze.

Kasino je opravdu obrovské a svojí přemírou světel, reklam a nekonečných řad stolečků hazardních her, okupovaných bizarními hráči, automatů a asijských krupiérů působí úplně mimozemským dojmem. Jen přejít z jedné strany na druhou a dát si cigaretu nebo objednat pivo znamená 30ti-minutové přesuny. Johan, užívající si všech svých neřestí naplno, kouřil jednu cigaretu za druhou, což vždy znamenalo přesun přes celé kasino do kuřárny (protikuřácká regulace je zde teď ještě o něco restriktivnější než v ČR). Johan však neměl zapalovač a prosby o oheň generovaly bizarní rozhovory s místními. 

Můj spolubydlící byl i přes svůj nepochybný talent a inteligenci ve stavu, kdy by své bohatství patrně dále nerozšířil. Chůze jedním směrem mu činila masivní obtíže a ve slabších chvílích přepínal řeč do svého rodného jazyka, kterému jsem rozuměl o něco hůře. Přesto překypoval energií a optimismem a dokola opakoval, že si tuto noc užijeme opravdu na max. Usilovně jsem přemýšlel, jak dostat Johana zpět domů, než udělá něco, čeho by později litoval. Situace se ale vyřešila sama a Johan se mi náhle ztratil. Ani po deseti minutách hledání nebyl můj spolubydlící k nalezení a já tedy odešel domů.

Když jsem se blížil k našemu věžáku, stála před ním vysoká kudrnatá postava s nezapálenou cigaretou v ústech. Johan! Vysvětlil jsem mu, že si ji nezapálí, protože nemá oheň. Nechal se odvést domů a naše hazardní dobrodružství tak skončilo a já si mohl odpočinout na další směnu.

Jsme všichni stejní? Ani ne

Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli budou mými melbournskými favoritkami černošky nebo Asiatky. Na černošky mám rozhodně větší štěstí. Náš pracovní kolektiv rozšiřují tmavé brigádnice poměrně často. Byl jsem povýšen na vedoucího své sekce a novým brigádnicím jsem teď představován z řídící pozice. Což k mé lítosti vytváří výrazný odstup. Černošky se mi moc líbí a naposledy jsem měl na povel krasavici z Ghany. Když jsem naší stálé kolegyni, taktéž tmavé pleti, vysvětloval, že bych měl rád k dispozici obě tmavé dívky natrvalo („I want to have both of you“), k mému údivu ji to divoce rozesmálo a řekla mi, že jsem hilarious (vtipný/legrační). Později jsem pochopil, že si moje slova patrně interpretovala jako sexuální zájem o obě dívky ve stejnou chvíli.

V každém případě jsou černošky super ženský a každá směna je díky nim mnohem veselejší, hravější a vtipnější. Jsou sebevědomé, půvabné, dobře tančí a nic neberou moc vážně. Škoda, že jich nemáme víc i v Česku. Práce v kanceláři, která mě nejspíš po návratu zase čeká, by tak byla o něco pestřejší.

S Asiatkami už je to komplikovanější. S žádnou představitelkou nové generace sošně sebevědomých Asiatek jsem se dosud neseznámil. Naše spolubydlící je spíš tradiční asijskou ženou, podhodnocující vlastní schopnosti a možnosti a naopak nadhodnocující ostatní. Když jsme doma společně, většinu času nám připravuje jídlo nebo pití (což je o to legračnější, že pracuje jako kuchařka). Od nás naopak přijímá cokoliv jen s rozpaky. Upřímně mi to moc nevyhovuje.

Při střídavě úspěšné snaze se naší asijské spolubydlící trochu přiblížit jsem si uvědomil, že život v multikulturním městě jako je Melbourne trochu vytváří iluzi, že jsme vlastně všichni stejní, sdílíme i stejné hodnoty a tak si tady všichni snadno navzájem porozumíme. Podle mne to ale není pravda a bydlení s naší asijskou spolubydlící mi pokaždé připomíná, jak hluboké jsou ve skutečnosti rozdíly mezi lidmi. Asiati pro mne zůstávají nejzáhadnější a nejméně proniknutelní obyvatelé Melbourne. Můžeme si povídat i o osobních věcech, ale přitom se vůbec nesblížit. Zvláštní.

Rozverní klokani

Na závěr něco veselého. Otepluje se a my začínáme víc cestovat. Vypravili jsme se na jednu z úžasných stezek kolem Melbourne. Vykročili jsme kousek od oficiální cesty opalovat se a dát si svačinu na vyhřátou mýtinku…a opalovala se tam s námi také krásná klokaní rodina. Magická chvíle! Poprvé v životě vidíme s manželkou klokany. Nesměle se přibližujeme a fotíme. Jakmile si nás urostlá hlava rodiny všimla, vstává a s pohledem hluboce upřeným na nás se bez zvláštních rozpaků začne energicky masírovat své (nepříliš urostlé) mužství. Máme velikou radost, že je setkání zajímavé pro obě strany a magická chvíle má tak pro nás také komický podtext. Austrálii nejde nemilovat.