To to lítá! Tak jsme se právě dozvěděli, že šéf Státní tiskárny cenin rozesílal vybraným vysokým státním úředníkům zlaté slitky jako vánoční dárky. Bývalá šéfka premiérova sekretariátu mezi nimi sice asi nebyla, ta si však přišla na dary ještě fajnovější. Třeba na stříbrnou lišku za čtvrt milionu, jak již víme několik dnů.
Tyhle odhalené dary – a jde o víc než o obyčejnou láhev vína, tudíž bych je nebagatelizoval – jsou jistě jen pověstnou špičkou ledovce. O drtivé většině dalších se nedozvíme. Ukazují, že v nejvyšších patrech české politiky i byrokracie si v uplynulých letech žili náramně. Nic proti luxusu a přepychu. Proti gustu žádný dišputát. Jen bych se velmi rád dozvěděl, že všechny ty prezenty hradili dárci ze svého, a nikoli z peněz nás všech. Pak totiž třeba ta liška není dárkem od pana XY, ale od zhruba deseti milionů obyvatel ČR. A rád bych se dozvěděl i to, že se obdarovaní vůbec, ale vůbec nenechali nákladnou pozorností ovlivnit, měřili stejným metrem všem, i těm, co si na ně před vánočními svátky „nevzpomněli“, a jednali v souladu se zásadou „padni, komu padni“.
Ha, ha, už slyším váš smích. Nic takového se prý nikdy nedozvím. Že prý ani nemůžu. Bohužel. Asi nezbývá než souhlasit. Jenže v takovém případě by už nešlo o pouhé dary, ale o korupci. A to v čase, kdy ti samí politici a úředníci kázali zbytku republiky, jak máme být v náročných ekonomických časech střídmí, úsporní a hospodární… a neúplatní.
Dnes si ti samí politici a úředníci také stěžují. Naříkají, jaká že je v České republice špatná nálada, všeobecný pocit zmaru, odevzdanosti, nedůvěry, ba podezřívavosti. Stěžují si, že třeba druhý pilíř penzijní reformy ztroskotává proto, že veřejnost nedůvěřuje tomu, co politici a úředníci v potu tváře připravují pro své občany. Stěžují si i na to, že za listopadovou intervencí ČNB vidí veřejnost okamžitě nějakou černotu, zlodějnu a podraz na obyvatelstvu, a nikoli nutný měnověpolitický zákrok.
No jejda, a jakpak má veřejnost politikům a vrcholným úředníkům ještě důvěřovat!? Kde má brát zbytky své důvěry? To, co dnes pomalu, ale jistě vyplouvá na hladinu, přece ona veřejnost tak nějak tuší již dlouhá léta. Už před lety věděla, že i když bude třeba „dřít jako kůň“, stejně nedostane na odměnách ani zlomek toho, co jistá šéfka premiérova sekretariátu. A už vůbec ne tu stříbrnou lišku.
Můžeme se dlouze bavit o vhodnosti druhého pilíře v jeho stávající podobě, můžeme se bavit i o vhodnosti intervencí. Jisté je, že oba kroky by veřejnost přijala mnohem přístupněji, pokud by politikům a vrcholným úředníkům důvěřovala. Ti však její důvěru prohospodařili, a tak se nyní nemohou ani za mák divit, že za každým jejich krokem spatřují lidé nějakou levárnu.
Bohužel, bude trvat asi hodně dlouho, než se důvěru podaří obnovit. Začít musí politici. Musí jít příkladem. Už zase slyším váš smích. Ale já bych tomuhle rád věřil. Musíme věřit, že se poměry spraví. Jinak se z toho zcvokneme. Pokud nás tedy blaze nenaplňuje představa, jak se deset milionů lidí sounáležitě skládá na stříbrné lišky, zlaté slitky a další prezenty pro své vybrané nejvyšší úřednictvo.
