Zelená ODS?

Zdá se mi, že naši úhlavní ‚přátelé‘ ztratili paměť či soudnost. Je třeba sebekriticky přiznat, že ODS vskutku nikdy environmentálně nevyšilovala...

... nepronášela plamenné žvásty o konci světa a nealarmovala ani klimaticko – zelenorudě. To však neznamená, že by straně svobodně letícího ptáka bylo životní prostředí šumafuk.

V reakci na ‚Kampaň za změnu‘, kterou minulý týden představil Petr Fiala, se pustili do ODS ze všech stran. Jedni proto, že ‚ujíždí doleva‘, jiní proto, že je nedůvěryhodně zelená a obecně proto, že je štve. Přitom text není mimo konzervativní mísu a neříká nic jiného, než co ODS odjakživa dělá. Snad jen trochu přidala na důrazu:

„ODS vrací do centra moderní konzervativní politiky zodpovědnou péči o zdravý vzduch, vodu, půdu a přírodní rozmanitost. Naším cílem je znovu zaplnit prostor, který dnes na jedné straně okupují agresivní alarmisté a na straně druhé jim oponuje většinou zoufalý trolling a různé další reakce bez vyjádření vlastní představy a návrhů na řešení současné situace.“

Například Deník Referendum a Parlamentní Listy si hned s gustem rýply: ‚Zelená, nikoliv modrá ODS? To těžko‘ či ‚Fiala se snaží udělat ODS zelenější.‘

Publicista Radek Kubala se do ODS pustil urputně: „V historii české polistopadové politiky bychom našli jen dvě strany, o kterých se dá bezvýhradně říct, že mají hluboko ve svém programu zakotveno páchání škod na životním prostředí. Jedná se o KSČM a ODS.“

Jaká je však skutečnost? Stačí se trochu rozhlédnout po internetu a něco si z minulosti zjistit. Vzpomínám si, jak se do našich velkých toků vrátily ryby, jak se do aut začaly montovat katalyzátory a fabriky do komínů montovaly odsiřovací zařízení… Jen namátkou jsem našel třeba tento úryvek:

Na semináři Rady pro popularizaci vědy Akademie věd České republiky řekl dr. Petr Horáček, ředitel České podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj:

Za důvod změn životního prostředí považuje Petr Horáček ambiciózní ekologický program polistopadové politické reprezentace a jasnou legislativu vycházející ze standardů vyspělých států. Například hned v prvních letech oba tehdejší parlamenty přijaly na dvacet významných norem, které se týkaly životního prostředí. Připomenu zákon o ochraně ovzduší z roku 1991 anebo nařízení vlády z roku 1993 o značení ekologicky šetrných výrobků. Zajímavé je podle dr. Horáčka také srovnání s vyspělými státy.

Nebo věčná Wikipedie: Po roce 1989 - Suburbanizace a výstavba dopravní infrastruktury

K významné změně došlo po roce 1989, kdy bylo zřízeno samostatné ministerstvo životního prostředí a schválena nová ekologická legislativa (zákony o ochraně přírody, o vodách, o odpadech, o posuzování vlivů a životní prostředí (EIA) atd.). Z nich pak vyplynula např. povinnost odsíření tepelných elektráren a dalších velkých průmyslových zdrojů znečištění. Instalováno bylo celkem 28 odsiřovacích jednotek, díky nichž se i v Česku přiblížily tepelné elektrárny západoevropským standardům.[4] Do roku 1999 se tak podařilo snížit několikanásobně emise oxidu siřičitého, které trápily obyvatelstvo hlavně severních Čech a severní Moravy a české lesy. Byly rovněž stanoveny limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách, které měly ochránit zejména některá města a obce ohrožené plány těžařů. Podporována byla plynofikace řady obcí, která pomohla zlepšit kvalitu ovzduší díky omezení spalování uhlí v lokálních topeništích. Postupně také docházelo k zavádění řízených katalyzátorů u automobilů a v souvislostí s tím byl postupně omezován prodej olovnatých autobenzínů. Přesto vlivem nárůstu automobilové dopravy docházelo ke zhoršování kvality ovzduší zejména ve velkých městech s intenzivní silniční dopravou. V období mezi roky 1991 až 1997 se každoroční přírůstek počtu automobilů zvýšil oproti 80. letům více než šestinásobně na 38 tisíc a v prosinci 1997 česká metropole překročila hranici jednoho automobilu na dva obyvatele. Pozoruhodně se začaly zvyšovat emise i jiných látek, než byly NO2 a SO2. Sledována začala být především jemná frakce polétavého prachu, pro který začaly roku 2005 platit imisní limity, přízemní ozón a emise, způsobované dopravou.

Na závěr jsem si nechal citaci jednoho z nejpovolanějších. Jedná se o prvního ministra životního prostředí Prof. RNDr. Bedřicha Moldana, CSc., dr.h.c.:

„Environmentální situace v Československu byla před listopadem 1989 katastrofální. V průběhu devadesátých let bylo dosaženo velkého pokroku, po roce 2000 se situace nadále lepší, avšak pomaleji a nerovnoměrně.“

Prostě to bylo právě za vlád ODS, kdy došlo k významnému zlepšování stavu životního prostředí. Nedělala to za cenu šílených opatření. Ba ani demonstracemi či stávkou. Stačilo nastartovat prosperitu a nastavit ekonomické i daňové parametry tak, aby znečišťovatelé sami pořizovali technologie. Pro zelené levičáky, ekoteroristy a další fanatiky mám jedno zásadní sdělení: o významné zlepšení životního prostředí se u nás postarali ti zlí kapitalisti a ta ODS, co chce zničit planetu.