Strany jsou out?

Prohlížejíc si zářijový výzkum veřejného mínění o postoji respondentů k politickým stranám nabývám dojmu, že nějak nechápu. Nerozumím většině lidí kolem… Tedy alespoň těm, kteří odpovídali v průzkumu (CVV, autor: Martin Spurný)

Politické strany prý rozdělují společnost. Není to však tak, že společnost je rozdělená?

Většina respondentů pravila, že se strany nezajímají o to, co si jeden myslí. Pokud by těchto 70% mělo pravdu, tak strany zajdou na úbytě a to není dobrá zpráva. Další většinovou odpovědí bylo, že se strany starají o výhody svých členů. Myslím, že je to výsledkem obecné neochoty zjišťovat fakta, angažovat se (brrr, to je výraz jak za komančů) a do stran vstupovat. Onehdy jsem psal, že jsou strany jen skořápkou, prázdnou nádobou a teprve lidi vytvářejí její obsah. Mám-li potřebu něco měnit, pak si musím některou vybrat a začít něco dělat. Škoda, že se toto u nás nenosí. Jak praví průzkum: „O vstupu do politické strany však v posledních deseti letech uvažovalo jen 8 % občanů.“ Nevěří totiž, že se dá něco změnit. No tedy kdo nic nezkusí, nic nedokáže.

Marně uvažuji nad tím, kam se vytratila racionalita, proč tak velká množina z nás snáze věří bludům a všelijakým báchorkám, aniž by měla snahu si cokoliv ověřit. Představte si rozčarování člověka, který chtěl vstoupit do partaje a zjistil, že bude muset platit členské příspěvky. Pod vlivem médií si myslel, že strana bude platit jemu za to, že bude členem. Uf!!!

Alespoň malou jiskřičku zažehl autor průzkumu v komentáři:

„Z hlediska levopravé politické orientace se ukázalo, že pravicově orientovaní občané na základě vybraných výroků zaujímají vůči politickým stranám kladnější postoje, když častěji souhlasí s pozitivními výroky na adresu politických stran – že by bez nich nebyla demokracie, vstupem do politické strany lze něco změnit, a že hájí zájmy různých sociálních skupin. Naopak tito občané častěji nesouhlasí s negativními výroky o politických stranách – nereprezentují zájmy občanů, jako jsou oni sami; zajímají se především o zájmy svých členů; zajímají se o lidi jen v době voleb; kritizují se navzájem, ale ve skutečnosti jsou všechny stejné; jsou zkorumpované. Nicméně hlavním protipólem pravicově orientovaným lidem jsou respondenti, kteří se v rámci dělení politického spektra na levici a pravici umisťovali do středu, přičemž se ukázalo, že tito tzv. centristé se k politickým stranám na základě daných výroků staví nejvíce negativně.“

Velmi zajímavé je pojednání Petra Juklíčka v České pozici (ZDE). Ten srovnává výchozí myšlenky teoretiků, kteří se politice a formám vlády věnovali se současnými trendy: „S rozpadem tradiční třídní společnosti přestaly v Evropě fungovat tradiční politické strany, jimž se rozpadly „sociokulturní pilíře“ jejich voličů.“ Současný britský politolog David Runciman sice vyzývá k experimentování se zaváděním prvků přímé demokracie, ale zároveň uvádí, že: „Končí éra masových médií, která společnost spojovala, a nastupuje éra on-line komunikace založená na fragmentovaných digitálních bublinách, které jsou snadno manipulovatelné a společnost rozdělují.“

Domnívám se, že nikoliv strany, jak si myslí respondenti, ale sami občané společnost dobrovolně, byť možná nevědomky, rozdělují. Datový analytik František Vrábel říká, že hlavním ekonomickým zájmem Facebooku je rozdrobení společnosti na co nejmenší kousky, na které pak míří cílenou reklamou, za což inkasuje velké peníze. Tomu pomáhají „lajky“, které způsobují závislost mozku na odměně. Lidé se kvůli co nejvyšší odměně dobrovolně uzavírají do malých sociálních bublin, ve kterých si vše lajkují, ujišťují se o správnosti svých názorů a uzavírají se před jinými bublinami, které považují za „úplně mimo“. Vedle toho, že si lidé přestávají rozumět, se společnost na sociálních sítích radikalizuje.

Nepřestávají mne udivovat paradoxy současné společnosti. Na jedné straně máme největší podíl vzdělaných lidí v historii a na druhé straně projevujeme neschopnost pochopit, analyzovat, řešit… Místo vlastní iniciativy předáme vládu autoritářskému Babišovi a vyžadujeme pevnou ruku a vedení. Naše společnost nebyla v minulosti nikdy bohatší a díky technologiím žijeme jako v bavlnce. Jsme on-line, kdo nechce, neudělá pomalu krok pěšky, vše je dostupné. Dnešní dělník nechodí v umaštěném haveloku s bandaskou polévky, ale jezdí na dovolené po světě a má životní úroveň někdejší střední třídy. Přesto většinově naříkáme, jaká je to mizérie, jak se všichni ostatní mají lépe a jak nutně potřebujeme zavést pořádek.

Je to smutné. Jako bychom pomíjeli fakt, že demokracie a její základní stavební kameny = politické strany, nám tuto prosperitu umožňují. Dnes máme v Česku 232 politických stran a hnutí, nicméně dotazovaní se většinově domnívají (54%), že: „Žádná z existujících politických stran nereprezentuje zájmy a názory občanů, jako jsem já.“  Asi je něco špatně.

Zejména u mladých lidí je snaha o demontáž stávajícího systému, vedená snahou o lepší, tedy spravedlivější společnost. Dobrovolné rozebírání demokracie a snaha o změnu není nepodobná skoku lumíků z útesu do moře. Na druhé straně nás nečeká země zaslíbená a bohatstvím oplývající, ale záhuba vyčerpáním v nekonečných vodách…

*ZDROJ: CVVM SOÚ AV ČR