Retro vzpomínání na kávu. Ano na kávu. Také vám chybí pískající konvice na sporáku a horký "turek" na kuchyňském stole?
„Sheldne, co se podává, když je tvůj kamarád rozrušený?“, ptá se maminka v seriálu Teorie velkého třesku. Odpověď je: horký nápoj. U nás doma to byla káva. Větu: „Dáš/dáte si kávu?“ uslyšel každý dospělý, který k nám domů přišel. Káva…..káva. Žádné mokačíno, kapučíno, laté, preso, lungo. Nic takového, jenom poctivý turek. Pokud nevíte, co to je, tak jste vyrostli až po roce 1989 a nepamatujete kovovou konvici, stojící na sporáku, která pískala, když se v ní vařila voda.
Káva, která byla běžně k dostání, se jmenovala Standard. Prodávala se v papírovém sáčku po padesáti gramech kávových zrnek. Nepamatuji se, že bychom doma měli jinou kávu než právě „standardku“. V každé samoobsluze, nebo malém krámku s potravinami stál hned za pokladnou stolek s velkým mlýnkem na kávu. Většina z nás si kávu umlela přímo v obchodě. Nasypali jste zrnka kávy do mlýnku, prázdný sáček přichytili do spodu mlýnku a zmačkli knoflík. Během chvíle se prodejnou rozvoněla čerstvě umletá káva. Pak už jen stačilo dolní kovovou pákou nekompromisně klepat do mlýnku tak dlouho, až vypadl i ten poslední zbytek kávy. Někdy se stalo, že ten, kdo si mlel kávu před vámi klepal nedostatečně a to jste si poté domů odnášeli sáček ještě teplé umleté kávy naplněný až po vrch.
Doma se káva přesypala do uzamykatelné dózy, nebo sklenice s víčkem. Fajnšmekři sypali zásobu kávy do lékovky, nejlépe hnědé, ještě mám jednu takovou v kuchyni.
Káva se pila většinou „ze skla“, tedy ze sklenice. Oblíbené byly skleničky na nožičce se silnějšího skla na asi dvě deci vody. Příprava „turka“ byla jednoduchá. Množství kávy se nasypalo do sklenice a zalilo horko vodou. Vše. Jaké množství kávy? To záleželo. Jedna lžička kávy ve skleničce byla pro ty „slabší kusy“, dvě lžičky kávy to bylo obvyklé množství a cokoliv nad tři lžičky byl takzvaný smrťák. Dobrého turka jste poznali tak, že po nasypání cukru na povrch uvařené kávy se cukr na hladině chvíli udržel. Když jste vypili „smrťáka“ před spaním, mohli jste klidně v noci zažít to, co medvěd ve známém vtipu:
Po lese chodí strašně naštvaný medvěd. Všude okolo sníh, mrzne až praští. Je duben. Medvěd tu kopne do jedličky, tam do zajíce, vlkovi rozbije pusu a přitom si mrmlá:
"Proč jsem ku*va v září pil to kafe...?!!"
Jednou, na střední škole, jsem byla v kabinetě nechat se přezkoušet. No, neuměla jsem téměř nic. Pan profesor se na mě chvíli díval a pak se zeptal, kolik druhů kávy znám. „Turka, s mlékem, vídeňskou, mraženou, alžírskou, s rumem, s koňakem..“ Řekl mi, že s těmito znalostmi se v životě určitě neztratím a dal mi za tři.
Mojí rodiče pili kávu ráno po probuzení, druhou si dávali v práci, třetí po návratu domů a občas měli čtvrtou sklenici kávy s případnou návštěvou. Když jste se chtěli dát kávu s kamarádkou nebo s přáteli, nejběžnější bylo pozvání do vašeho bytu, takzvaně „ Pojď na kafe.“ Káva se pila u kuchyňského stolu, a nesměla chybět cigaretka. To, že se lidé scházejí v kavárnách jsem znala jenom ze „západních“ filmů. V našem městě byla jen jedna restaurace, několik náleven (hospod, kde se nevařilo) a jedna cukrárna, tam se kupovala zmrzlina nebo zákusky, ani jedno prostředí nesloužilo k „pokecání u kafíčka“.
Moje heslo je, že káva se nemá kazit cukrem a láska manželstvím. To druhé jsem sice nedodržela, ale kávu si nesladím. Naučila jsem pít kávu bez cukru za mých studentských let. S kámoškami jsem bydlela v pronajatém bytě a vzhledem k naší finanční situaci jsme měly buď kávu a čaj a chyběl cukr, nebo byl cukr chyběla káva i čaj.
Káva, to je rituál. To je relax. To je malé zastavení během dne. To jsou příjemné chvíle s blízkými, s přáteli. To je čas naslouchat jeden druhému. Žádná náhražka facebookem, whatsapem, twiterem. Máme pivo bez alkoholu, hamburger bez masa, kávu bez kofeinu. Nemám ráda náhražky.
Tak co, dáme kafe ?
