Současná situace ? Čekání na zázrak

Ano, žijeme. Šťastnější z nás chodí do práce. A jinak nic. Kde jsme se to ocitli? Jak dlouho ještě? Pocit beznaděje.

Venku dnes vysvitlo sluníčko. Jaro je blízko. Budou Velikonoce, smutné Velikonoce, bez rodiny bez přátel, bez možnosti zajet na chalupu a projít se kolem Bečvy.

Chybí nám rodina, rodinné setkání. Jak ráda bych připravila chlebíčky, upekla bábovku a poslouchala jak se můj bratr překřikuje s mým mužem. Rodinné oslavy, svatby jsou odloženy.

Máme zavřené obchody. Nekoupíme si bez internetu tkaničky do bot ani jehlu a nit nebo obyčejnou tužku. Nezajdeme si ke kadeřnici, na pedikůru.

Žádná otevřená kavárna, restaurace, hospoda. Sednout si ke stolku, vychutnat si čaj a zákusek (sníst oběd, pivo a brambůrky – každý podle své chuti) není možné.

Děti nechodí do školy. Jsou doma a  zírají na monitor počítače, který jim nahrazuje učitele, učitelku. Spolužáci jsou jen virtuální tváře.

Sportovat vydrželi jen ti nejskalnější. Zavřené tělocvičny, bazény, lyžování se letos nekonalo. Jízda na kole je povolena jen kolem města nebo vesnice.

Kdy jsme naposledy byli na koncertě? Kdy jsme naposledy byli v divadle, v galerii, na výstavě?

Největším zločinem je vyjít ven bez té hnusné věci na obličeji, které se říká respirátor. Riskujete, že na vás „zakleknou“.

Nemocnice jsou „na hraně“. Zdravotníci jsou vyčerpaní, běžná péče a plánované operace neprobíhají.

Umírají lidé, umírá jich více. Staroměstské náměstí je pokryté bílými kříži za oběti pandemie. Rozloučit se s mrtvým může jen omezený počet lidí.

Nejpoužívanější slova jsou covid, očkování a nouzový stav. Dlouho, déle, nejdéle a nouzový stav.

Nemáme jednoznačně účinný lék. Nemáme dostatek očkovacích látek. Máme Evropskou unii, která vymyslela covid pasy.

Ti co nás zastupují, říkáme jim vznešeně politici, se hádají v přímém přenosu. Zamítneme nouzový stav. Hejtmani chtějí nouzový stav. Povolíme nouzový stav. Nouzový stav není potřeba. Máme pandemický zákon. Napadneme pandemický zákon u nejvyššího soudu.

Chceme děti zpátky ve školách – neříkejme proč to nejde, ale jak by to šlo.

Chceme se opět setkávat s rodinou - neříkejme proč to nejde, ale jak by to šlo.

Chceme otevřené obchody, kavárny, služby - neříkejme proč to nejde, ale jak by to šlo.

Chceme sportovat, chodit do divadel - neříkejme proč to nejde, ale jak by to šlo.

Chceme volně dýchat - neříkejme proč to nejde, ale jak by to šlo.

Chceme normálně fungující nemocnice - neříkejme proč to nejde, ale jak by to šlo.

Chceme více vakcín – neříkejme proč to nejde, ale jak by to šlo.

Chceme, aby ti, které jsme si zvolili, věděli co dělají. Můžeme jít na jednu nebo na druhou stranu, ale my kličkujeme. Hlavně neprohrát v dalších volbách.

Přijímáme další a další opatření. Konec v nedohlednu. Virus, COVID, na naše opatření totálně kašle a dělá si, co chce.

Není nikdo, kdo by se postavil do čela a my mu uvěřili, že ví co dělat dál.

Tak jsme otupěli. Podřizujeme se všem těm opatřením. Doufáme, že to samo pomine. Doufáme, že zrovna my budeme mít jen „lehčí průběh“ nemoci. Doufáme, že očkování všechno vyřeší. Doufáme, že snad, snad už v létě bude líp. A čekáme…….

Čekáme na zázrak.