Moje ranní sabotáže!

Rána nám otevírají dny, tak proč sakra já, vstanu-li brzy, nejsem natěšená a nemám radost? Jsem totiž chronický odkladač všeho – i minut, kdy mám vylézt z postele.

A pak to samozřejmě podle toho vypadá. Hledám si večer nějaké cíle, které by mě ráno rozhýbaly, motivuji se jako blázen a natěšená jdu spát. Dočtu se o tom, že víc jak 9 hodin spánku už souvisí s depresí, obezitou a zvýšenou úmrtností. Bože!! Existuje šest bodů úspěšného časného, ranního vstávání: 1. Odnést budík do co nejvzdálenější části místnosti – donutí nás to vstát. Nesu ho tak daleko, že ho ráno neuslyším. /haha 2. Umýt se ledovou vodou. Tady stačí napsat „Brr“. Jasně, že to nedám. 3. Očistit si jazyk. Tady nechápu, každopádně slušně řečeno „Po ránu bych se pozvracela“ 4. Vypít sklenici teplé vody. Tady stále zvracím 5. Dokonce si k tomu sednout na bobek? Cvičení úplně vypouštím, hned po zvracení. 6. Poslední bod – Vstát s radostí? REALITA: Budík nemám, snažím se vstát na nařízení v mysli. Pak to ale podle toho ráno vypadá. Hypnotizuji digitální hodiny s tím, že „Ještě pět minut a stíhám to!“ Do deseti minut mám ranní hygienu, včetně make-upu. Dalších pět minut oblečení! (prásknu na sebe, že to si už raději připravuji večer). Zkušenost mojí babičky, kdy také po ráno děsně pospíchala a když si v práci sundala kabát, zjistila, že z halenky jí dole vykukuje jen kombiné. Naštěstí – co kdyby to bylo teď, kombiné se už totiž nenosí. Takže já, totálně vyšťavená, stále něco hledajíc, odcházím. Střih: Cestou hledám klíče, auto. Vracím se zpět, buď pro ty klíče, nebo odložit domácí obuv a skočit do lodiček. Skoro už vytáčím policii, protože si zásadně nepamatuji, kde jsem sakra včera večer sehnala místo na parkování. Není to opravdu tak dávno, kdy jsem si celý den myslela, že mám nateklé oko. Omyl, jen jsem si ho ráno zapomněla dolíčit. Sleduji přes stůl kolegyni a obdivuji její originalitu. V každém uchu jiný šperk. Tedy vzhledem k tomu že je výstřední, barevný a velký, v poledne se jí raději zeptám. Vyřízená běží na toaletu a drží si obě uši. Asi taky ráno řešila minuty /haha. Už se vrátí bez naušnic a jen suše dodá „Taky jsi mi to mohla říct dřív!“ V hlavě se jí promítají všechny dopolední schůzky. Trumfla ji pak jiná kolegyně, která do práce dorazila s natáčkou. Bohužel nejezdí autem, to by ji na tom čele viděla v zrcátku. Jezdí trolejbusem a tam zrcátka nejsou / vychechtaný smajlík/. Uklidňuji jí „Neboj, všichni určitě ještě spali!“ A já? Ráno jsem se vypravila na schůzku do České Kamenice, vyšla jsem z domu, no vyšla, vyletěla. Kostým, lodičky a taška s noťasem. Rovný chodník, žádné náledí, žádný kamínek. Z elegantního poklusu jsem se dostala do neelegantního pádu. Z protějšího domu, z lešení, přestalo pohvizdování dělníků. Obsah tašky mi začala sbírat paní o holi, která šla kolem. Já začala stahovat sukni přes zkrvavená kolena. Hodinky ležely dokonce o kus dál. Sedřená zápěstí, z kolena koukaly zabodnuté kamínky a z holeně mi fest tekla krev. Jak po brutálním znásilnění, jsem běžela zpět domů. Do sukně to už nešlo, narvala jsem na sebe kalhoty. Když to shrnu, na schůzku jsem dojela přes lékárnu, kde, když jsem vyhrnula nohavici, a strhla si už zasychající krev, magistra bolestí jen zasyčela. Nevím, jestli mě dokáže něco donutit ke změnám. Nevím, jestli jsem k pochopení pro toho, kdo si je schopen ráno hodinu přivstat, v klidu se nasnídat, přečíst si aktuální zprávy, pokecat si třeba se svým psem a v absolutním klidu odejít do práce. Někde jsem četla, že život začíná po padesátce, tak se nechám překvapit, třeba se dokážu změnit. Všem prima den a vstávejte s radostí!