Jak jsem šla na Karla….

Od čtyř a úplně vyprodáno? Nikdy jsem nebyla na odpoledním promítání českého filmu, abych dva dny předtím brala poslední lístky a po filmu stála deset minut frontu na čůrání.  

Nepočítejte s tím, že tento blog bude objektivní recenze na právě běžící dokument o Karlovi Gottovi. To dnes asi fakt nedám a snad ani nechci.

Už když jsem viděla jen upoutávky, zjistila jsem, že geny nezapřu – jsem po své babičce.

Na to konto mě můj muž razantně upozornil, že na tenhle film se mnou v žádném případě nepůjde, /ví, že začínám být na stará kolena plačka //….jako malé holce mi děsně lezlo na nervy, že moje babička u všeho brečela, běžela v televizi Nemocnice na kraji města a umřel  Štrosmajer, umřela Babička ve filmu z předlohy Boženy Němcové, umřel soused, jela okolo krematoria a někdo umřel (to už pardón přeháním)…, ale pravda, je, že plakala i za lidi, které znala jen z příběhu vyprávění a vůbec nevěděla o koho jde, mohla být tak z fleku angažovaná jako hlavní plačka na funusech v první řadě….// A tohle jsem dnes já ?????

Moje matka mě pro změnu prosila, abych jí na film vzala.

Nakonec jsme šli všichni tři.

Olga Malířová Špátová sesbírala časosběrně během dvou let hodně intimních scén a zpovědí, proložených archivními záběry, vše s myšlenkou dárku k blížícím se 80. narozeninám Karla Gotta.

Nakonec to byly poslední dva roky života Karla Gotta, opravdu velmi emotivně a citlivě poskládaného dokumentu. Jedná se vlastně o pohled do duše člověka, který prožívá nelehké období a velmi otevřeně a upřímně se o něj dělí. Film, což byl asi i úmysl pro odlehčení uceleného smutného příběhu, stojí na archivních záběrech a vtipných komentářích a rozhovorech.

V jednoduchosti dokumentu je síla, a tak i když nejsem skalní fanoušek, film se mě emočně dotkl hodně. Zamyslet se nad tím, jak mi může  proběhnout  diagnostikovaných posledních pět měsíců. Kino náročného diváka teď asi zaprská, ale já hlubokou myšlenku, pravdu ani hodnotu filmu fakt nehledala. Asi mi stačilo, že mamka se u archivních záběrů usmívala a vrátila do svého mládí, můj muž se zasmál nad komentáři Ládi Štaidla a když jsem pofňukávala, hrábl mi po ruce, místo aby na mě syčel, že už zase řvu.

Shrnutí tedy je, že jestli tento film měl zanechat intimní zpověď Karla Gotta, tak jak to cítil a chtěl v posledních měsících svého života, tak účel splnil. Možná, jen, na konci filmu bych upustila od záběrů z pohřbu. Nějak mi to tam nepasuje. Prostě bych film ufikla posledním povídáním a záběrem na Karla Gotta, kterým film stejně končí. 

MNO ..... posledních pár minut před koncem jsem se už snažila sebeovládat, abych, až se rozsvítí nevypadala jako debil s baterkou místo nosu.

MNO.... a ještě se ani nerozsvítilo, začaly běžet závěrečné titulky a moje matka, o které jsem si celou dobu potmě myslela, jak ji film emočně zasáhl (sakra na Gottovi vyrůstala), se do tmy zvedla a zavelela „Tak jdeme!“

Já, jako fakt plačka obecná seděla v kině, ve finále už sama, vlastně ne, s hlavou zabořenou do manželovo ramene, a snažila jsem se uklidnit z emocí. Mám skvělého může, který ví, že jsem normální, respektive mě už zná a tak to semnou vydržel. Po pár minutkách se pro nás moje matka vrátila, její pohled byl nechápavý, to že jsem uřvaná ji ani nepřekvapilo, spíš se bála, že jsme jí odešli jiným východem a měla strach, jak se dostane domů.

A v tu chvíli se ji také zachvěl hlas. (emoce, emoce)

Těm, co si chtějí v kině poplakat ( pokud jste jako já) a mají/měli rádi Zlatého slavíka – film doporučuji.