Jako bych se vracel domů.

Tak na mě působí popisování Tomáše Poláčka autostopem do Číny.

Se zájmem sleduji Tomáše Poláčka na jeho cestě. Více zde:

http://cestovani.idnes.cz/stopem-do-pekingu-do-kazasskeho-oralu-jednim-vrzem-f8n-/igsvet.asp?c=A080722_112849_igsvet_ven 

Každý den procházím jeho poznámky a v duchu na mapě sleduji kam postoupil, co prožil. Vracím se tak o pět let zpět, kdy jsme podobnou cestu absolvovali s automobilovým veteránem.

Tomáš je nyní v Kazachstánu (asi 5 hodin před tím naším středoevropským časem) a čeká ho cesta, kterou jsme jeli po západní straně Kazachstánu. Od města Aktjubinsk do Aralska jsme jeli tři dny a o cestě se nedalo mluvit. Tahle jediná spojnice  severu s jihem byla vlivem klimatických změn (v létě +40,  v zimě - 40 C) doslova roztrhána a vylámána. Jeli jsme krokem. Cestou ve stepi jsme občas asi tak jednou za hodinu minuli nějaký kamión z Uzbekistánu vezoucí ovoce a zeleninu na sever. U města Aralsk se pak objevila silnice a hned bylo veseleji. Veseleji bylo i proto, že se nám podařilo ve stepi provizorně opravit auto ( praskl tlimič pérování) a konečně jsme mohli jet rychleji. Dodnes jsem nepochopil jak tu někdo mohl jet 40 kilometrů za hodinu, tak jak mi to říkali čeští kamióňáci, když jsme cestu doma připravovali.  

Ono cestování na vlastní kůži je jiné než , když to člověk čte nebo vidí v televizi. Vlastní prožitky se vryjí do paměti a  pokud po létech o té či oné zemi člověk čte , tak mu automaticky naskakují jeho příběhy.

Více o naší cestě najdete na www.volny.cz/asie03