Budu vám vyprávět svůj příběh. O tom jak jsem vyšel ze zahrádky do světa.
Byl jsem již druhou generací, která se narodila na zahrádce. Byla oplocena velkým, dlouhým a smrtonosným plotem. Nebyl tu vždy, ale jednoho dne vznikl a ti co byli uvnitř se začli měnit. Někteří nadávali na ty kteří jej postavili, někdo kladl odpor, někomu se občas podařilo utéct a ostatní rezignovali.
Ti kteří se již na této zahrádce narodili nic jiného nepoznali a tak to tu brali jako normální. Doma se sice dozvěděli o tom, že vše není jak má být, ale neměli praktické srovnání. To čím je krmili v TV a novinách bylo ploché a bez barvy. Kdo měl štěstí chytal televizi od sousedů ze sousedství.
Dostávali jsme jídlo, zábavu a postupně se rodily další a další ročníky. Dvacet, třicet, čtyřicet let v omezeném prostoru s omezenou možností komunikace s okolím.
Jednoho dne to uzurpátor vzdal. Branka od zahrádky se otevřela a my zjistili jak se doopravdy žije jinde. Máme možnost chodit na jiné zahrady. Svobodně se rozhodovat co budeme dělat, číst a na co se dívat.
Jen jak to sleduji jsme utrpěli "Švédským syndromem". Tj syndromem kdy je ten kdo byl dlouhodobě zavřen citově vázán na toho kdo jej zavřel. Dodnes jsme se nedokázali svým věznitelům postavit čelem.
Navíc na obzoru se objevují nové formy "zahrádek" . Elektronické snímače polohy každého jednotlivce.
Tento příběh vám může připadat podobný tomu s tím co se stalo nedávno v Rakousku. Jen nás bylo 15 milionů.
