Ještě pár dní budeme diskutovat nad tím jak nemusíme na pomyslné zemské čáře ukazovat osobní doklad a pak to utichne a mlaďoši nebudou vědět co to je celnice. Každý vzpomíná jak překračoval hranice a tak se taky přidám. Jak se u nás doma říká: Byl jsi v Rusku? Nebyl? Tak neraď... Já tam byl ale o tom až níže,,,
První hranice jsem překračoval v 80tých letech, byly mi asi 3? a to do Maďarska. Tam to z pohledu dítěte bylo celkem pohodové. Jen jednou si pamatuji, jak nás nechtěli pustit na přívoz přes Dunaj, protože jsme jako děti byli zapsáni u otce a ten již na něm byl s autem- ty najížděly první. Nakonec jej vrátili a vše se vyřešilo. Jindy jsme "pašovali" forinty. To jen proto aby jsme měli o něco více na útratu.
Další hranice byly pro mě "záhadné". To jsme s oddílovým táborem chodily na výlety někde kolem Dačic? Bylo to v první třídě a tak si jen pamatuji pás obrněných bunkrů z 2.sv a potom cestu po jakési silnici, která potom začala klesat dolů..... tam na konci byl domeček a ostnaté dráty. Co to bylo za přechod nevím a dnes už bych to asi nepoznal..... To byla Rakouská hranice.
Další stěžejní hranicí byla cesta do Polska, v 88 a 89. Město rozdělené řekou ale i dráty. Český Těšín a Czyeszin. Přejeli jsme most a byli v jiné zemi. Cesta zpět byla zajímavější, někteří věděli jak koupit věco co tu ještě tenkrát nebyly.
Pak přišel Listopad a cesty ven. Prvotních návalů na hranicích jsme se neúčastnili a tak poprvé do Rakouska jsme se podívali až na jaře. Dodnes nechápu proč se tam nesmělo,,, vše tam bylo jako tady,,, lidi mají jednu hlavu a dvě ruce. :-)) (berte to s nadsázkou, je jasný proč ne)
Srandovnější to bylo když jsme jeli dodávkou do Itálie a přes Slovinsko zpět. Auto má jen 3 sedadla a tak jsme čtvrté i s bezpečnostním pásem namontovali za přepážku. První varování bylo hned od našich celníků, ale my jsme fikaní. Na dalších hranicích vždy někdo přešel s baťohem. Když se však vrátil bratr, že ho Italové nechtějí pustit že nemá dostatek peněz a za 10 minut byl zpět u toho stejného celníka odbaven, věděli jsme že je to pohoda. Výstup z Itálie a vstup do Slovinska (doba války na Balkáně) byl takový, že by se v nás krve nedořezal. Přecházet v obci Krvavy potok nebyl asi dobrý nápad. Tentokrát přecházel o půlnoci otec. Fousatý s batohem a se slovy že jede do Jugoslávie. To se Slovincům nelíbilo a tak jej vrátili zpět. My již čekali za celnicí v zatáčce až projde. Přijela však patrola, vzala nám pasy a my se vraceli na hranici. Absolvoval jsem svůj první výslech.... pasy položené vedle sebe a kontrolní otázka:: Je tohle váš otec?? NE , zněla má odpověď. Znova položená otázka slovinců a úsměv... NE odpovídám znovu.. Po chvíli to slovinci vzdávají a přejí Dobar dan,, cesta je volná. žádný problém s tím, že v autě by byly nějaký nehomologovaný sedačky,,,,
Další moje zajímavá cesta byla do Tuniska. Kamarád armofil se do této země obklopené Lybií a Alžírskem a země nakloněná evropským turistům brání projevům army. No a tak jsme se to hodlali respektovat. Vše army jsme schovali do auta a vytáhnout je až v poušti. Jen kolega se jaksi zapoměl. Loď přirazila k molu a jako první si navíc v době voleb v Tunisku vykročil na africký písek on v celé parádě made in army. Baret, maskáče kanady a velký nůž. Naštěstí se brzy nahrnulo všude okolo dost přístavních dělníků a tak ze vytratil.
Když jsme se vraceli přes Italsko – rakouské hranice zpět, už v těch místech nebyly domečky a jen velká vybetonovaná plocha dávala tušit kde to vše bylo.
Cesta na východ tedy do zemí, kde je o hodinu či více je kapitolou sama pro sebe. Poprvé na hranice na Ukrajinu, člověk se učí louskat formulář v azbuce – pro všechny bývalé země stejný- aspoň něco. 2-3 hodinky jsme někdy dokázali zkrátit i na půl. Hůř na tom byli Nizozemci. My aspoň azbuku umíme číst, oni by na to hleděli dodnes, kdyby jsme jim to nepřetlumočili.
Asi nejdrsnější hranice byla Ukrajinsko- Ruská. Z Ukrajiny nás pustili ven, ale do Ruska jsme se nemohli dostat. Vízum platí od určitého dne a tak jej do počítače nezadáte. Tak nás slušně vypoklonkovali za ostnatý drát. Ten jak jsme později zjistlili měl docela slušné přívody el. energie. Do půlnoci, kdy začnou platit víza mělo uplynout několik hodin. Tak jsme seděli v autě a četli , psali, hráli skrebl, ale tělesné potřeby se hlásily o slovo. Na Ukrajinu se nesmělo a do Ruska byla brána zavřená. Mezi ploty jen pár metrů šířka, ale naštěstí i křovíčko. Dámy prominou,,, k těm nášlapným minám, které tam ležely – v tu chvíli bylo lepší neumět azbuku, jsem položil i jednu svoji. O něco později jsem pochopil jak to bylo doopravdy s heslem tam kde “zítra bylo již včera”. Ono to ve skutečnosti je tak, že našich 22 hodin (desátá večer) je ve skutečnosti půlnoc. Celé dvě hodiny jsme ušetřili díky časovému posunu a mohli pokračovat dále. O velké Ruské zemi se dá asi psát donekonečna, ale já popíšu ještě dva přechody.
Ten první byl z Kazachstánu do Ruska v Altajské oblasti. To že jsme jeli kolem hranic asi 100 km a hledali přechod, to že k němu vedla polňačka jsme si zdůvodnili záplavami a SARS v té době proběhlými. Ale že se na hranici střílelo a že celníci se jen otočili po zvuku a dál klidně pokračovali v prohlídce,,, to asi stojí za zmínku.
Když jsem za tři dny vystupovali z Ruska a přecházeli do Mongolska, prošli jsme hraniční, přechodem jako na letišti. Magnetické rámy, osobní prohlídka. To vše na přechodě , kudy projede asi 15 aut denně. Ochranné pásmo (země nikoho) 13 km jsem v životě neviděl a asi neuvidím.
Mongolská hranice. Vstup do této země se nám málem nepovedl. Jednak tady na ambasádě napoprvé napsali jinak dobu platnosti a tak jsme měli víza dvoje a druhak. Druhak jsme si museli sami opravit elektroinstalaci, abyuředníci mohli zadat data do počítače. Neustále vypadávající elektřina nedovolovala spustit WIN a programy. A jako perlička... hraniční přechod fungoval jen do 20 hodin večer, pak až další den, ale to už by jsme měli propadlé víza.
A závěrem? Pokud se podaří udržet “Šengen” v životaschopném stavu a pokud takhle i nadále budou mizet hranice, zůstanou takové historky jen v pamětích “starců” a v knihách. Čest památce všech, kteří je překonávali aby viděli i jiné země a mohli porovnávat. Hranice jsou vlastně jen čára na zemi a čára není zeď.
