Žárlivec

  Oknem nahlíželo do útulné kuchyně předměstského bytu svěží ranní slunce. Slávek položil nakousaný rohlík s máslem na talířek, dopil čaj, vstal od stolu a lehce políbil svou ženu. „Tak já už musím letět do práce. Měj se tady krásně, a kdyby něco, tak zavolej- a dej za mě pusu dětem. Miluju tě!“

Ve dveřích se ještě otočil a pohladil Martu po krásných, bohatých tmavých vlasech. Dlouze pohlédl do zářivých modrých očí, pak už za ním zapadly domovní dveře. Jeho žena se za ním ještě chvíli dívala oknem, než zahnul za roh k autobusové zastávce. Byla šťastná, měla skvělého muže, dobrého tátu svým dětem, krásné zdravé kluky a pěkné bydlení – co chtít od života víc?

Pracovní směna se blížila ke konci. Zaměstnanci uklízeli dílnu, ukládali nářadí a převlékali se, z umývárny bylo slyšet zurčení vody, šplouchání a veselý pokřik. Slávek seděl v šatně za dílnou, opřen zády o plechovou, na zeleno natřenou šatní skříňku, a myslel na Martu. Co asi teď dělá? Už jistě po obědě umyla nádobí, hledí na hodiny a nemůže se dočkat, až on, Slávek, přijde k ní domů, a pak si spolu sednou u kávy a budou si povídat, nebo si budou hrát s dětmi, pak všichni spolu půjdou na procházku do parku nebo k řece…..Částečky prachu se tetelily v paprscích odpoledního slunce, proudícího širokým oknem šatny z továrního dvora. Dveře místnosti se náhle prudce otevřely a dovnitř vpadli místní vtipálci Daněk a Rychlý. Slávek se zamračil, mládenci mu přerušili tok příjemných myšlenek. Ti dva byli evidentně v dobré náladě. Zůstali stát uprostřed šatny s rukama v kapsách, hleděli na Slávka a pobaveně do sebe šťouchli. „Hele, kdo je tady!“ smál se Rychlý, „náš zamilovanej!“ mrkl po straně na Daňka, který žvýkal párátko a koutkem úst procedil „…a kterej nic neví, trouba…“                              Slávek se na lavici narovnal. „A co jako mám podle tebe vědět nebo nevědět, ty vole?“ Daněk se zašklebil a sklonil obličej až těsně k Slávkovi. Promluvil tiše a tak zblízka, že mu byla z úst cítit odporná směs tabáku, alkoholu a nečištěných zubů. Slávkovi se udělalo téměř zle. „Ty debile“ vycenil Daněk žlutý chrup, „ta tvoje krásná stará to už dva roky táhne se šéfem! Celej podnik si vo tom už říká, jenom ty nic nevíš, blázne! Proč myslíš, že ti všechno prochází, ty vole! A proč ti loni přidal?“ překousl párátko a odplivl ho stranou. „Každej den, když tady honíš normy jako blbec, šéf sedne do meďáku a už je u vás doma“ procedil. Rychlý si zapálil cigaretu, vyfoukl kouř a přidal se:

„ A tuhle byl v dobrý náladě a vykládal u voběda, jak je ta tvoje Martička v posteli šikovná!...a taky nám líčil tolik detailů, až to bylo nechutný!“  Slávek se zděsil. „Děte do háje vy debilové, nevěřím vám ani slovo, mluví z vás závist, že jsme šťastní. Zatímco vy ste si už léta neškrtli, protože vás ženský mají na háku, každá už vás má prokouknutý…“ Rychlému ztvrdly rysy. „Tak abys věděl, ty moulo, ten tvůj mladší kluk, ten krásnej Toníček, ten není tvůj! Ten je šéfa! Jen si ho pořádně prohlídni, komu je podobnej! Je po tobě? Není! A není ani podobnej Martě – je to celej šéf!“ Dva dobráci se narovnali. Do šatny se nahrnuli zaměstnanci a tím debata skončila. Daněk si ještě neodpustil poznámku „Tak vo tom přemýšlej, krasavče!“ -a odešli.

Slávek vyšel z továrny jako tělo bez duše. Hned před vrátnicí ho málem srazilo auto. „Proč jsem uskakoval, mohl jsem to mít za sebou a zbavit se tohohle blbýho světa“ zahučel si pro sebe. Nešel domů, místo k autobusové stanici zamířil dolů k náměstí a dál do Riegrovy ulice, kde byla proslulá hospoda Na Letné. Pak seděl u piva, slzy mu tekly do pěny, poroučel si jednoho panáka za druhým, až mu hostinský domlouval „Už máte dost, pane, už vám nenaleju…“ a venku se setmělo. Slávek se sice zuby nehty bránil myšlence, že by se mu Marta spustila s jiným, pět let si spolu krásně žijí, vychovávají kluky, starají se spolu o domácnost, jezdí na výlety, na koupaliště či do lesa, ani v té posteli nemají žádné problémy- tak proč by sakra hledala jinde. V myšlenkách si vybavil šéfa- vysokého černovlasého elegantního čtyřicátníka, po kterém mnohá žena šlehla očkem a přirovnal ho k sobě, k chlapíkovi s počínajícím bříškem a řídkými vlasy, slibujícími brzkou pleš, o poměru příjmů ani nemluvě..co kdyby přece jen..a ten Toník má opravdu některé rysy, připomínající šéfa….,,Pane vedoucí, ještě jendu slivovici!“….

Byla pokročilá noc, venku už zcela utichl pouliční ruch. Marta nehybně seděla v křesle, nebyla schopna nic číst, ani sledovat televizi. Byla plna strachu o Slávka. Kde se mohl tak zdržet? Jindy chodí z práce rovnou domů. Tolik se na něj těšila, i děti se vyptávaly, kde je táta, a proč si s nimi dnes nepřišel ani hrát, ani dát pusu na dobrou noc, když šly spát…snad se mu něco nestalo! Přejelo ho auto? Přepadli ho? Proč aspoň nezavolá? Ve strachu ji přepadl vztek „Blbec jeden! Na co má mobil?“ Roztřesenou rukou vypila už třetí kávu. Vstala a vyhlížela oknem. Autobusové spoje už dávno nejezdí, další linky vyjedou až ráno. Snad ho někdo přiveze, od továrny je to daleko…snad abych volala policii, on mobil nezvedá…

A pak se od domovních dveří ozvala rána. Kdosi tak zakopl o kola, opřená o zeď a ta se s rachotem zřítila na kachlovou podlahu. Do bytu vletěl Slávek, podvěšenýma, krví podlitýma očima strnule hleděl na vyděšenou Martu. „Proboha, kde jsi byl! Jsem celá vyděšená, už jsem chtěla volat policii!“ spustila stavědla výřečnosti žena, ale Slávek ji nenechal domluvit. „Děvko! Co máš se šéfem! Mluv!“ popadl levou rukou nejbližší židli a výhružně se blížil k ženě. „S jakým šéfem? Já tvýho šéfa vůbec neznám!“ koktala vyděšeně a couvala před nepříčetným mužem do kuchyně. „Lžeš! Kdybys aspoň nekecala! Toník není můj, je JEHO!“ zařval zoufale a praštil židlí o podlahu, až se ulomila jedna noha. „A já jsem ti věřil!“ usedl těžce na pohovku a slzel na špinavou tvář. „Prosímtě co to meleš! Jak jsi na takovou blbost přišel. Seš vožralej jak Dán!“  odvážila se sklíčeně protestovat Marta a v sebeobraně před obličej reflexivně napřáhla obě ruce. Z dětského pokoje se ozval pláč. „Vidíš, vzbudil jsi kluky!“ houkla hlasitěji. „Kašlu na kluky, stejně je máš bůhví s kým! Kašlu na tebe, kašlu na všechno!“ řval Slávek a bouchl pěstí do stolu, až vázička s kopretinami spadla na zem a rozbila se. Vstal a vrávoravým krokem se s ulomenou nohou židle blížil k Martě. Té se s vypětím posledních sil podařilo proklouznout do dětského pokoje a zamknout za sebou. „Nic se nebojte děti“  přivinula k sobě oba chlapce, tatínek se opil a teď blázní, on se z toho vyspinká a ráno bude zase hodnej!“      Ale tatínek zatím „hodnej“ nebyl. Popadl staré noviny a zápalky, škrtl sirkou a zapálil. Hořící papír vsunul pod postel, která zakrátko vzplála jako pochodeň. „Když tě nebudu mít já, tak tě nebude mít ani šéf!“ hulákal a tančil mezi plameny jak démon zla. Pak vyběhl z hořícího bytu a zabouchl za sebou dveře.

O několik hodin později blikaly kolem domu majáčky požárních vozů. Hasiči v bílých přílbách stáčeli hadice a dohášeli poslední plamínky.  Záchranáři vynášeli z vyhořelého bytu mladou ženu v bezvědomí a mrtvá těla dvou malých chlapců. Policie zahájila rozsáhlé pátrání po žháři. Našli Slávka pozdě odpoledne oběšeného v lesoparku za městem. Sousedé a přátelé byli zděšeni. „Taková krásná šťastná rodina, nikdy bych si nepomyslel, co se může taky stát!“ prohlásil v továrně později šéf. „Slyšel jsem, že ona prý byla moc příjemná a krásná ženská. Já jsem ji neviděl, ale věřím tomu. Kvůli škaredce by takhle nejančil.“ Daněk s Rychlým se někam vytratili a do konce týdne je nikdo v továrně neviděl. I později byli zasmušilí a jejich bezstarostný humor zcela vymizel. Pracovali mlčky a s nikým nekomunikovali, snad je trápilo svědomí…