Zájezd

  Vlaková souprava vyjížděla zvolna z nádraží, vrzala, skřípěla a hlučela, vagony se zmítaly na vyhýbkách, narážely do sebe a házely cestujícími ze strany na stranu jako kuželkami. Lidé padali jeden druhému do náručí, což mohlo být v jistých případech docela příjemné… Když se vlak vymotal spletitou pavučinou kolejiště a nabral na rychlosti při výjezdu na volnou trať, uklidnil se a jízdu rušilo jen pravidelné bubnování kol o sváry na kolejích.

Poslední vůz byl plný dětí. Jakási škola nebo tělovýchovná organizace pro ně pořádala zájezd na zámek v Dobříši.

Už před nástupem do vlaku byl peron a s ním celé nádraží plné halasu, pokřiku a pobíhání a mladé hezké slečně Katce, vedoucí zájezdu, dalo hodně práce, než celý ten neuspořádaný houf dala jakž takž dohromady a usadila ho na sedadla po četném handrkování a dohadování o místo ve vagonu. Připomínalo to včelí úl, když včelař otevře víko a včely lezou jedna přes druhou po plástvích, některé poletují neukázněně kolem a bzučí, nechtíc zpátky do včelího společenství.

„Já chtěla bejt u vokna!“ vřeštěla copatá holčička „a von si mi tam sed Korejs a nechce mě tam pustit!“

„Tak si pojď sednout sem, já tě pustím!“ nabídla smířlivě vedoucí. Holčička dosedla na nabídnuté místo, až se jí copánky zahoupaly. „Tak Korejs! Teď si to tam můžeš sežrat!“ zaječela.

„Prosímtě, jak to mluvíš s kamarádem Janinko?“ divila se vedoucí

„To není žádnej kamarád, to je hajzl!“ vykřikla Janinka pomstychtivě.

Z vedlejšího oddílu přiběhl zrudlý chlapeček. „Katko, Nováková mě polila kolou!“ ukázal kalhoty, mokré od pasu dolů, jako kdyby se počůral. „Podívej, jak vypadám!“ Ale ještě než stačila mladá vedoucí reagovat, vykřikla Janinka posměšně „Korej se počůral! Poďte se všichni podívat! Korejs se počůral!“

Kolem hloučku se vyrojila spousta dětí, ukazovaly si na chlapcovy kalhoty a posměšně pokřikovaly „Počůral se! Počůral!“ Zrudlý chlapec si lokty a pěstmi probil cestu na WC, kde se zamkl. Vagonem procházel postarší průvodčí a kontroloval u Katky hromadnou jízdenku.

Překrásná krajina za Prahou jako barevná kulisa ubíhala za okny vlaku. Jednu chvíli vjela souprava s houkáním do tunelu, což bylo všeobecně vítáno řevem a výskotem celého vagonu a když se znovu objevilo světlo, slečna vedoucí se tvářila nahněvaně a postarší průvodčí si bůhví proč držel zarudlou tvář.

Jednu chvíli se ozvala rána, jako kdyby se povalila popelnice. Pod jedním stolkem se utrhl odpadkový koš a na podlahu se vysypaly prázdné PET láhve, pomačkané papíry od svačin, barevné obaly od sušenek a čokolád a průhledný sáček od brambůrek. Kluci zajásali. „Na každý straně ty dveře jsou branky!“ zvolal Karlík a nakopl PET láhev, až prolétla celým vagonem. Všíchni chlapečkové až na Korejse, který na WC čekal, až mu uschnou kalhoty, se dali do hry.

„Okamžitě toho nechte!“ napomínala je vedoucí Katka. „Tak milí a zlatí, tady nejste doma- tady bude pořádek!“ zvolal pokořený průvodčí, chtěje si patrně před půvabnou Katkou poopravit dojem.

Blonďatý chlapeček s ulízanou patkou k němu přistoupil a vší silou ho nakopl do holenní kosti. „Nebudeš nám tady rozkazovat, dědku! Můj táta je podnikatel, já si můžu dělat co chci!“

„Ty kluku nevychovaná!“ úpěl průvodčí, skákaje po jedné noze, „Tvůj táta může bejt třeba ministr, ale tady se budeš chovat slušně, nebo tě vysadím v nejbližší stanici!“

„Trhni si nohou nádivo! Táta mě ze všeho vyseká! Kluci- Bitva!“ zvolal chlapeček. Popadl papír od svačiny, zmuchlal jej do koule a hodil do skupiny chlapců.Začala mohutná bitva. Všechny odpadkové koše ve voze byly vysypány a jejich obsah zaplnil celou podlahu. Vagon vypadal jako obrovský kontejner, v kterém se nějakým nedopatřením ocitla skupina dětí, zuřivě po sobě metajících nejrůznější odpadky.Katka a průvodčí němě zírali na tu spoušť. Mladá vedoucí zájezdu začala plakat. „Co si teď s nima počnu? Jsou jako utržený z řetězu!“

Dvě holčičky si vylezly až do sítě na zavazadla nad sedačkami a uvelebily se tam. „Okamžitě slezte dolů“ rozlítil se průvodčí, „spadnete, zlomíte si nohu a já pak budu popotahovanej!“

„A co teprv já?“ pofňukávala Katka, „pamatujete na ten případ, jak se to dítě topilo a učitelku kvůli tomu tahali po soudech? Nebo jak spadla ta branka na dítě někde na hřišti! To samý!“

Průvodčí se zachmuřil. „Nejhorší je, že když dám takovýmu nevychovanýmu klackovi jednu za ucho, budou mě rodiče žalovat za týrání mládeže! Takhle to dneska chodí…“

„Vokřál! Okamžitě zavři to okno a slez dolů!“ křičela rozčilená Katka na chlapečka, který se po pás vykláněl z okna vagonu a mával na lidi podle trati. Chytila ho kolem boků a stáhla dovnitř. Kupodivu se nebránil, sedl si ke skupince kluků, kteří hráli karetní hru „prší“ a kibicoval.

Vlak se hnal k Dobříši a Katka se modlila, aby to, co osazenstvo vagonu zatím ztropilo už stačilo.Když dojeli do cíle a děti se vyhrnuli s křikem a zmatkem z vlaku, vypadal vagon jako po náletu kotlářů na konci druhé světové války, nebo po zájezdu fotbalových křupanů na ligové utkání

Prohlídka zámku proběhla celkem bez maléru, jen Koutný na sebe zvrátil s hlukem brnění ze čtrnáctého století, když  chtěl vytáhnout meč z pochvy a píchnout Balabánovou do zadnice. Karlík s Vokřálem pak sebrali ze stěny staré bambitky a hráli si v zámecké síni na souboj a Lucinka Konášová skákala na posteli s nebesy, kde spávala zámecká paní jak na trampolíně…

Zástupci pořadatelů, kteří čekali na nádvoří, rozdali dětem sladkosti a každý dostal na památku píšťalku.Zpáteční cesta tudíž proběhla v nepředstavitelném hvízdání, pískání a hluku, v každé stanici děti vyběhly z vagonu, aby si na peroně v kiosku koupily zmrzlinu nebo sušenky, vůz samotný připomínal stáj. Konečně dojeli do Prahy.

Večer toho dne ležela Katka v náručí svého Petra, vzdychala a unaveně přivírala oči. „Ach to je klid, Péťo! Již nikdy více zájezd s dětmi!“ zvolala teatrálně, „mám jenom jedny nervy. Jak to jenom ti učitelé a vychovatelé v téhle podivné době, kdy se nerespektuje ani obyčejná slušnost, normální výchova a autority, jak to mohou vydržet? Ti, kteří mají peníze si myslí, že si mohou dovolit všechno a svoje děti nevychovávají ani k základním pojmům slušnosti a ohleduplnosti. Ostatně, jak vidím ty novodobé zbohatlíky, ani oni nejsou zrovna vzor ctnosti- jinak by ty peníze ani neměli! Vždyť z práce zbohatnout nelze a rozkradené národní hospodářství mluví za vše…tak jaké mají potom být jejich děti…a víš co, jdeme spát, nalej mi ještě skleničku vína a já padnu do postele jak zabitá. Jsem neuvěřitelně unavená…a ještě k tomu mě tam otravoval takovej vlezlej průvodčí….“