Za úplňku

  Konečně! Konečně jsme se dočkali! Konečně je úplněk a bílé paprsky měsíce jako stříbrné nitky pronikají větvemi a listovím vysokých stromů, které jako gotická klenba kryjí asfaltové cestičky mezi hroby, tvoříc hluboké stíny za kříži s umučeným Kristem, sádrovými holubicemi se svěšenými hlavičkami na náhrobcích a za kaplí uprostřed hřbitova. Temná budova márnice stíní přilehlou řadu hrobů, na nichž jako bludičky sem tam svítí osamělá svíčka, ozařující matným svitem povadlé květiny na mramorových deskách

Blíží se půlnoc. Na věži kostela dole ve městě temně duní zvon a těžká deska hrobu se se skřípotem odsouvá stranou.. S námahou vylézám nahoru- mám na sobě ještě trochu masa, i když už je trochu v rozkladu, uši už uhnily dřív..a nos také nos už nemám. Ale  z vedlejšího hrobu se čile vyhoupla vybělená kostra kapitána Hrušky, který padl ve válce v roce 1943. Střelili ho do hlavy, takže půlka lebky chybí, zírá na mě jen jedním důlkem, zato mladý Jarda z druhé strany uličky, z třetího hrobu zleva je oběť dopravní nehody a chrastí polámanou kostrou jako zbořenou dětskou skládačkou.. To nám ale vůbec nevadí. Vyhoupli jsme se svorně na hřbitovní zeď a sedíc vedle sebe, zíráme na ozářené město pod sebou. Kapitán Hruška zachroptěl bezzubými ústy: „Ti si dneska žijou! Za mých časů bylo zatemnění a každou chvíli hrozil nálet. To byla ale blbá doba!“

„Vono je to vlastně stejný,“ zahučel Jarda, „teď s lidi vybijou při bouračkách, jedinej rozdíl je v tom, že to na rozdíl od vojáků nedělaj schválně…“

Otočil jsem se na zdi zpátky do hřbitova. Oběti hromadné havárie autobusu na dálnici D1 seděly kolem jednoho z hrobů a hrály na lesklé mramorové desce v měsíčním světle karty.

„Trumf! Držte si klobouky, jedeme z kopce!“ halekal Joska Dejmalů a plácl o hrob esem.

„Hej..o co hrajete?“ zavolal jsem ze zdi. Hlas se mi odrazil od zdi kaple a z Jardy odpadla čelist. „Dávej bacha vole- a neřvi, seš na hřbitově!“ zvedl mladík ten kus skeletu a zaklapl jej zpátky na místo.

„Hrajeme o voko toho mladýho, co ho předevčírem pohřbili v sektoru C. Voči má ještě funkční a výherce se může na chvíli dívat tady na Voráčkovou- už se jí rozpadly šaty!“ smál se dvěma zbylými zuby starý Vokál

„Na mě nikdo čumět nebude!“ vypískla  Voráčková, zakryla si hruď bílými hnáty tak prudce, až jí odpadla ulna, pod níž bylo možno spatřit vpadlou hrudní kost. Dívka se rychle sehnula, popadla druhou paží upadlou část kostry a utekla se schovat za pomník, kde se stočena do klubíčka pokoušela zaklapnout na místo loketní kost.

Měsíc v úplňku, veliký jak bývá měsíček v kreslených pohádkách, stál na obloze v suitě hejna zářících hvězd. V korunách stromů zatřepetali křídly kamarádi netopýři a občas se ozval hlubokým zahoukáním sýček.

Otočili jsme se na zdi zpátky k výhledu na živé město. Po chodníku podél hřbitovní zdi se vrávoravě blížili dva podroušení chodci. Aha- v hospodě Na šibeničním vrchu už mají zavíračku! Mládenci se drží vzájemně pod pažemi, klobouky nakřivo a tomu vpravo čouhá z kalhot špatně zastrčená košile. Zarudlé tváře mluví jasnou řečí o množství čárek na účtence, blekotání neohebnými jazyky oživuje nehybný noční vzduch. Povídají cosi o jakési Margaretě, o hostinském, jak šidí na mírách a pak se na chvíli zastavili přímo pod námi, aby si zapálili cigaretu….a ten vlevo zvedl oči, nevěřícně se zarazil, ukázal na nás chvějícím se prstem, zavrávoral a blekotal „ko…ko…ko…-kostlivci!“

Druhý vyvalil oči. „ U- už nikdy nebudu chlastat!“

„Tedy- za živa jsem viděl hodně, ale tak rychle vystřízlivělé opilce, to jsem tedy neviděl!“ prohlásil kapitán Hruška. Mládenci se zděšeným pokřikem utíkali dolů k městu, až se za nimi prášilo, mávaje rukama jako lopatkami větrných mlýnů, zmizeli mezi prvními domy a my jsme smíchy spadli ze zdi.

„Tohle mi nedělejte!“ kuckal se Hruška, „ dyk se rozpadnu a kdo mě pak dá dohromady k poslednímu soudu?“ Vstali jsme, procházeli davem v různém stupni rozkladu po hlavní hřbitovní cestě směrem ke krematoriu. „Škoda, že tady nejsou žádní muzikanti, mohli bychom pořádat ples jako u Bulgakova!“ zalitovala mladá Váchová. Míjeli jsme urnový háj, ve kterém korzovali jen nehmotní, průhlední duchové, se kterými jsme se uctivě zdravili. Zatím co na rozptylové loučce jsou zmatené mátohy zapletené do sebe a zmítají se jako na jakési morbidní swingers party, v urnovém háji jsou duchové namyšlení, povýšení a protivní, takoví duchovní VIP ( přeloženo do lidové češtiny Výběr imbecilních povýšenců), všichni ostatní jsou pro ně „socky“, protože Oni mají své vlastní urny sami pro sebe. To, že z nich zbylo jen něco přes kilogram popela je charakteristické. Čím větší nula, tím větší nadutec, čím je kdo bohatší, tím víc bývá nesnesitelný blb- i když jsou naštěstí vyjímky, znám se i s duchy skromnými a přátelskými….Bylo to jako o pouti, všude plnou…lidí…nebo toho co z nich zbylo. Ze střechy márnice se zvedlo hejno krkavců a letělo vstříc zářícímu měsíci. Připomínalo to fantastické obrazy surrealistických malířů nebo některé scény s Bergmanových filmů.

Byl čas se vrátit. Došli jsme zvolna zpátky k svým hrobům, zalehli do pohodlných a teplých rakví a desky z mramoru se hlučně zašouply. Kdesi za zdí zakokrhal kohout..Teď abych zase  celý měsíc spokojeně tlel, než zase přijde úplněk. Kdy zas bude výstup na čerstvý vzduch? Před měsícem jsme měli smůlu- bylo zamračeno, takže úplněk nebyl, snad to za měsíc bude lepší. Možná, že přijde na návštěvu kamarád vlkodlak z hor, už tady dlouho nebyl. Dobrou noc děti…