Vrabci

Před domem na chodníku poskakovali dva vrabci. Ťapali na tenkých nožičkách sem a tam, chvílemi potřepali křídly, uletěli, když se blížil chodec, ale vzápětí se zase vraceli a vyzobávali ze spár dlažby nějaká sousta potravy.

Dojalo mě, když jeden vrabec dal ze svého zobáčku obzvláště tučné sousto do zobáčku tomu druhému. Tolik ohleduplnosti a pozornosti od snad neopovrhovanějšího ptáka bych nečekal. Lidé by si patrně raději usekli ruku, než by jeden druhému něco nezištně dal. Samozřejmě- jsou jedinci, kteří jsou ochotni a schopni druhým pomoci. Říká se jim přátelé. Současný společenský systém, postavený na chamtivosti způsobil, že jde o lidský druh stále vzácnější…

Není bez zajímavosti, že přáteli se lidé často stávají bez ohledu na výši vzdělání, majetku a inteligence, mnohdy najdeme kamaráda v úplně jiné společenské skupině, než v té, do které se počítáme. Zdá se, že je to naše česká zvláštnost, poslední fungující zbytek demokracie- v cizině si prý dělník a lékař nebo inženýr k jednomu stolu u piva nesednou. Míval jsem kamaráda, který stěží dochodil základní školu, nikdy nepřečetl jedinou knihu, nebyl v divadle ani na koncertě a z filmové tvorby ho zaujaly jen válečné snímky. Jenomže měl něco, čeho se vysokoškolsky vzdělaným intelektuálům často nedostává. Měl srdce…dnes dosti nedostatkové zboží… a u zmíněných intelektuálů se velmi často setkáváme s přezíravým pohrdáním, arogancí a cynismem. Nejhorší je nedostatek základní slušnosti, když nám takový člověk neodpoví na pozdrav, nebo na ulici předstírá, že nás nevidí. (Jiný případ je, když nás někdo rozzlobí natolik, že ho nezdravíme z hrdosti..). V mém rodném městě mám několik starých kamarádů, s kterými máme jednou za čas sjezd, vzpomínáme na staré časy a povídáme si o novinkách, popijeme a poklábosíme. Je mezi námi podnikatel, dělnice z tiskárny,  důchodce, strojvedoucí i topič z tovární kotelny- a všichni si báječně rozumíme. Jenže bohužel, žijeme každý jinde, takže těch setkání není tolik, kolik bychom si přáli..

Když před nedávnem pronikl na veřejnost telefonát jisté vysoce postavené politické osobnosti, ani mě moc nepřekvapilo, že ten hovor byl prošpikován sprostými a oplzlými výrazy, arogancí a povýšeností. Tihle lidé nám v posledních letech vládnou. Utvrdil jsem se v přesvědčení, že slušnost a inteligence není závislá na vzdělání, příjmech nebo vysokém postu. Ostatně znám zedníky mnohem solidnější a inteligentnější než zmíněný politik, instalatéry, poslouchající klasickou hudbu, elektrikáře, který dobyl pěvecký Olymp…

Po letitém hledání kamaráda, naladěného na stejnou notu, kamaráda, s kterým bych mohl třeba zajít na pivo, poklábosit o novém CD nebo o knihách, s kterým bych mohl trávit volné chvíle nebo třeba i dovolenou, jsem po mnoha zklamáních a těžkých podrazech od lidí, od kterých bych to nečekal, které jsem považoval za kamarády ,  takové přátele našel nikoli v okruhu kolegů v práci, ale v lidech, kteří (jako já) přišli do naší obce z daleka. Jsou intelektuálně i finančně vysoko nad námi, dělníky z továrny, přesto se nechovají nadřazeně, vzájemně si pomáháme, společně trávíme svátky, narozeniny, Silvestra a Velikonoce- nebo jen tak grilujeme v zahradě, dáváme si dárky….

Ale nejvíc si cením mladé ženy, kterou jsem zatím ke své lítosti zatím viděl jen na fotografii, ale s kterou si už tři roky píšeme obsáhlé dopisy. Víme o sobě všechno, mnohdy i to, co nevědí naši nejbližší, je to takové přátelství na dálku. Svěřujeme si vzájemně své radosti i starosti, píšeme si o svých rodinách, svých partnerech, rozchodech i láskách, posíláme si drobné dárky. Věříme si, nevím proč, ale cítím srdcem, že tato žena není schopna podrazu. Život se s ní dosud příliš nemazlil, přesto- nebo snad právě proto- rozdává radost plnými hrstmi. Rád od ní tu radost přijímám, každý dopis je svátkem, snažím se jí to oplácet, jak umím a věřím, že časem nezůstane jen u korespondence..

Já se v posledních letech vůbec více přátelím se ženami, s muži se svém okolí si až na vyjímky moc nerozumím, takže to dopadlo tak, že jsem obklopen ženskými. Má to svá úskalí, muži závidí, ostatní dámy pomlouvají a drbou, mnohé ty přítelkyně jsou vdané, to je pro pomluvy živná půda….a nejvíc mi ublížil žárlivý milenec nejlepší kamarádky, který podlými intrikami tohle kamarádství zničil a zlikvidoval, takže se z přátel stali nepřátelé, z nádherného kamarádství je nenávist.. (Bráním se jak můžu výrazu „přítelkyně“, v posledních letech zneužitému k pouhému označení sexuální partnerky, což v tomto případě není pravda)..

Zkrátka si to my- lidé- všechno děláme velmi složité. Kastujeme se, povyšujeme, pomlouváme, ponižujeme druhé, podrážíme se, hádáme, často dokonce bijeme nebo i vraždíme… A tak tiše závidím těm vrabcům, že se nedělí na silné, slabé, bohaté, chudé, vzdělané a nevzdělané, na blbce a inteligenty (přičemž se mnohý blbec považuje za inteligenta a leckterý skutečný inteligent za blbce), prostě jsou si rovni a rozdělí se i o poslední zrnko obilí, pohozené ve spáře dlažby chodníku na ulici. Ostatně tohle lidé také kdysi chtěli, ale všichni víme, jak to dopadlo.