Večer v restauraci Vagon

Večer pršelo. Lidé s deštníky spěšně procházeli kolem osvětlených výloh obchodů a lesklá auta se spuštěnými stěrači stříkala do stran vodu z kaluží. Světelné reklamy matně blikaly clonami deště a tvořily barevné duhové efekty. Na protější straně ulice se nějaký párek milenců schovával před deštěm v průjezdu činžovního domu a z okapových rour hlučně crčela voda na chodník. Šlápl jsem do hluboké louže, voda mi natekla do boty. Neslušně jsem zaklel. Sklapl jsem deštník a vstoupil do vlídného tepla

restaurace Vagon. Ona se vlastně jmenuje Na Bezovce, ale lidé si ji pro úzký a protáhlý lokál přejmenovali s typickým českým humorem, stejně jako Družstevní dům na Kravín. V salonku se svítilo. Kolem dlouhého stolu seděla parta přátel, za kterými se občas vypravím z obce, kde žiji, když Vláďa zorganizuje sjezd. Slétáváme se z různých stran. Jarda, který jako jediný zůstal u muziky se živí jako barový zpěvák v Irsku, Jirka jezdí s kamionem po Belgii, Luboš se rozvedl s krásnou Zdenkou, kterou jsem mu záviděl, a bydlí kdesi v Praze, já jsem naopak přesídlil na venkov. Ve městě zůstal Karel, Vláďa, Kačaba, Štaflík a několik příznivců a spoluhráčů bývalé kapely. Jsme vlastně takový klub vysloužilých rockerů. Dnes už bychom patrně na žádný nástroj nevyloudili pořádný tón, ale při takovýchto setkáních vzpomínáme na vše, co se povedlo, nebo naopak na ostudy a průšvihy, kterých bylo také dost. Ozdobou těchto srazů jsou dívky – tedy dnes už usedlé maminy v letech, ale v mých očích jsou to stále ony nádherné holky, které si k mé lítosti kdysi za mlada vybraly za životní partnery někoho jiného. Nevím, proč si mě až teď v mém pokročilém věku oblíbily, hned jak jsem se objevil ve dveřích se rozzářily jak sluníčka a každá z nich mi dala pořádnou pusu na uvítanou za hlasitých protestů kamarádů, kterým se této výsady nedostalo. Je zajímavé, že i v zaměstnání jsem teď obletován ženami, mám zde víc kamarádek, než kamarádů…a za mlada, kdy by mi to ještě bylo něco platné, jsem nemohl najít dívku…je to podivný svět!

Sedl jsem si vedle Soni, krásné holky, která se ani moc nezměnila, i když manželství zrovna moc šťastné nemá. Povídalo jsme si o událostech, které nás potkaly za tu doby, kdy jsme se neviděli, popíjeli pivo a kuřáci si chvílemi šli zapálit do vedlejšího lokálu.

„Tak co Pavle, jak si tam žiješ?“ obrátil se na mne Karel žoviálně.

„Ani se neptej! Já tam ještě za těch třiadvacet let pořádně neznám lidi a z těch co znám mě dvě třetiny zklamaly. Ostatně nikam nechodím, jen z domu do práce, pak z práce domů, sem tam na nějakej ten nákup. Do hospody jen málo a ještě jen na jedno a dost. Jednak nemám s kým, a pak je to dneska drahý- a tak žiju s rodinkou osaměle na kraji vesnice a pookřeju jen, když přijedu sem, za váma…Teda abych zas tak moc nekecal- nějaké přátele přece jenom mám, ale málo je vidím, oni bydlejí o tři vesnice dál, mám to k nim asi deset kilometrů. Ale protože jim už asi dva roky slibuju, že se na ně přijedu podívat, tak jsem se k nim nedávno vydal na návštěvu. Koupil jsem takovou tu velkou flašku piva a pro Evičku bonboniéru. To ti byla jízda! On Jirka- musel bys ho znát! Ten nesmí vidět prázdnou skleničku. Pili jsme pivo a on vytáhl z lednice slivovici- to je ale vražedná kombinace! Pořád dolíval a dolíval, povídalo se,pilo a já si druhej den marně vzpomínal, jak jsem se dostal domů. Prej mě přivezli autem…Ale co se ti nestalo! Já u nich zapoměl mobil! Pak jsem ho celý dopoledne hledal, celej vyděšenej, protože na novej bych se těžce zmáhal a kromě toho jsem v něm měl na kartě všechna čísla a data všech známejch a příbuznejch…pak mi došlo, že musí bejt u nich, tak jsem tam vypůjčeným telefonem volal a víš co mi řek? Že je to v půl třetí v noci vyburcovalo z postele, protože já jsem tenkrát ještě chodil do fabriky topit, a to se musí takhle bláznivě brzo vstávat, tak jsem v tom mobilu měl nastavený buzení…ti ze mě asi měli radost!“ smál jsem se. „Doufám, že si nemysleli, že jsem jim to tam nastavil schválně, to by byl ale blbej fór…!“

Karel se zasmál. „Ty už začínáš bejt stejnej zmatkař jako támhle Vláďa!“

Soňa se k mé lítosti zvedla a šla si na druhý konec stolu popovídat s Kačabou.

„Víš co Pavlíku, pojď na panáka!“ naklonila se ke mně Hanka, popadla mne za ruku a odvedla do lokálu. Sedli jsme si do prázdného koženkového boxu, objednali vodku a Hanka vytáhla cigaretu. Galantně jsem jí zapálil, ač jsem zapřísáhlý nekuřák a zvláště u žen se mi tento směšný zlozvyk nelíbí, ale jsem tolerantní. Za svobodna jsem chodil s kuřačkou a snášel jsem to jen proto, že tuto podivnou posedlost vyvažovala ryzí povahou a velkou láskou, která nás oba dodnes hřeje u srdce, kdykoli si na ni vzpomeneme….

Hanka chvíli mlčela, popotáhla z cigarety a trochu upila ze sklenky. „Chtěla jsem s tebou mluvit o Vaškovi“ řekla tiše, jakoby omluvně a stydlivě. „On to tak nemyslel, on byl nemocnej…“

„Ale Hani, to už jsme přece probrali, to neřeš!“ chlácholivě jsem jí položil ruku na předloktí, „Vím, že to byla psychická porucha…“

Vašek, Hančin manžel, před několika lety zemřel. Znal jsem ho celá léta jako skromného, plachého a dobrosrdečného mladého muže, který své komplexy skrýval za výstřední a hlučné chování. Byl nepřebernou studnicí vtípků, zážitků, muziky- měl plnou skříň nahrávek světových kapel, musel do toho vložit celé jmění Jako jeden z prvních se v šedesátých letech objevil ve městě s dlouhými, k lopatkám spadajícími vlasy. S tehdejším kamarádem Píďou, který měl stejně dlouhé vlasy, ale na rozdíl od černovlasého Vaška ohnivě zrzavé, provokovali zapšklé dědky a pomlouvačné baby, které se za dvojicí mladíků pohoršeně ohlížely. Miloval rock a nesmírně trpěl tím, že mu Osud odepřel hudební sluch, na kytaru se nenaučil hrát a zpíval falešně. Snad proto se skamarádil s naší partou, jezdil s námi na zájezdy i na tahy a mejdany a své komplexy přehlušoval hlučným a někdy cynickým chováním. Doma měl zarámovaný velký obraz svého velkého idolu Johna Lennona, byl nadšeným fanouškem Beatles a liverpoolských kapel .

Když si vzal Hanku, trochu jsme mu ji záviděli, byla to tehdy nádherná kočka s dlouhými vlasy a svůdnou postavou, která zrychlovala dech. To už byl na vojně a proto byl ostříhaný. A tehdy začaly jeho zdravotní problémy. Na vojně mu lékaři zjistili, že má jen jednu ledvinu, o čemž až do té doby neměl tušení. Pustili ho z vojny o rok dřív, což bylo sice milé, ale Vašek nesl zdravotní rizika velmi těžce, začal pít a cítil se ještě více méněcenný než dřív. Marně jsme ho chlácholili, že si to moc bere, že jsou lidé daleko víc postižení a užívají si života, ale nepomáhalo to. Nezměnilo to ani narození dcery\,  a když mu zemřel otec, deprese se stupňovaly, zvláště, když se postupně přidávaly další zdravotní problémy. |Přestal mezi nás chodit a jen Karel za ním občas zašel s chyceným kaprem nebo jen tak na kus řeči. Já už jsem tou dobou byl ženatý a odstěhovaný, proto další události znám jen z vyprávění.

Jednou ho Vláďa na ulici v zamyšlení přehlédl a nepozdravil, Vašek to zle pochopil, urazil se a Vláďu vyškrtl ze seznamu svých přátel. Toho pána neznám! prohlašoval každému na potkání. |Pak stačila jen malá záminka k tomu, aby nás jednoho po druhém odepsal všechny, naposled i věrného kamaráda Karla. Uzavřel se do sebe a stal se z něj nevrlý morous, který kolem sebe nikoho nesnesl s vyjímkou Hanky a dcery. Když zemřel, snad na památku někdejšího kamarádství a pro vzpomínku začala jeho Hanka chodit na naše sleziny. Dnes už je z krásné svůdné nymfy usedlá paní v nejlepších letech, trochu přibrala v pase, ale je z ní veselá a dobrá kamarádka. Teď si se mnou přiťukla sklenkou průhledné tekutiny. Podívala se mi do očí. „Já věděla, že to pochopíš, tys byl vždycky prima kluk!“

„Ale vzala sis |Vaška!“ zasmál jsem se s předstíranou výčitkou.

„Pojď, musíme zpátky do salónku, nebo nás pomluvějí!“ zvedla se z lavice, típla nedopalek cigarety do popelníku a vysunula se z boxu.

Humorným poznámkám jsme samozřejmě neunikli, přivítali nás s hurónským řevem a Vendulka se s úsměvem zeptala, co by tomu řekla moje žena…

Pak jsme poslouchali Vláďu, jak už posté vypráví své zážitky z vojny. Známe jeho příběhy takřka zpaměti, ale on je tak skvělý vypravěč, že si ho rádi poslechneme znovu a vždycky nás pobaví. Jsou lidé, kteří to dovedou, jako Werich, nebo Suchý, Šimek s Gossmanem nebo Cimrmani, jejichž nahrávky si rovněž často doma pouštím, přestože je dávno dobře znám a neomrzí mne. Vláďa má podobný dar. Podobný bavič je i Kačaba, tak večer ubíhal vesele a bohužel rychle. Než jsem se nadál, skončil. Byl jsem potěšen, že mohu doprovodit domů krásnou Soňu, která bydlí v odlehlé čtvrti a opuštěnými nočními ulicemi se sama bojí. Přestalo pršet, ale ochladilo se, v lesklém mokrém asfaltu chodníku se odrážela světla pouličních lamp.  Jít nocí s přitulenou půvabnou ženou má své kouzlo. Dostal jsem odměnou za doprovod hezkého hudlánka a tak se mi té noci dobře spalo.