Ve vlaku s divoškou

Seděli jsme s Honzou na dřevěných lavicích zahradní restaurace na pokraji Prahy, na improvizovaném pódiu v koutě zahrady hrála jazzová kapela, bylo pozdní odpoledne. Bavili jsme se o dávných i současných láskách a o vztazích k ženám. Slunce zapadalo za vzrostlé koruny kaštanů, z restaurace voněly připravované pokrmy a Honza se ponořil do vzpomínek a vyprávěl mi o někdejším zážitku ve vlaku:

Nevím, proč  ji ve svých vzpomínkách nazývám divoškou. Snad je to tím, že na mě zapůsobila jako citová smršť. Nikdy se mi to nestalo, dokonce ani  v citlivých mladých letech- tehdy jsem na rozdíl od svých vrstevníků, kteří  (alespoň ve svých klukovských chvástavých řečech)soutěžili o největší počet sexuálních partnerek, toužil po procházkách podle řeky, po posezení v útulné vinárně nebo po pobytu v přírodě se stanem a spacákem s půvabnou dívkou po boku. Nikdy se mi to nesplnilo, takové představy zůstaly v říši snů a v realitě šťastnějších kamarádů. Dlouhá léta jsem se trápil v osamělých večerech, nebo s kamarády po hospodách, což mi obdiv u krásnější poloviny lidstva rozhodně nepřineslo. Toulal jsem se ve svých snech, psal osamělé básně a písňové texty a erotika byla pro mě čímsi zakázaným, vybájeným a nedostupným tabu. Vzhlížel jsem k mladým ženám jako k čemusi krásnému, co je mi  odepřeno, na co si nesmím a nemohu sáhnout, jako na vzácné věci, které lze obdivovat zdálky, jako exponáty v zámeckých sbírkách či v muzeu,  jako královny nebo filmové hvězdy, přestože šlo o dívky, s kterými jsem chodil do školy, nebo později do zaměstnání, mnohdy šlo i o dívky, které patřily k mým kamarádům. Byl jsem přesvědčen, že všechny ty krásky touží po všech možných mladých mužích s výjimkou mne. Braly mě jako kamaráda, ale jejich city vždy patřily někomu jinému. Ve třiceti jsem byl ještě panic, což jsem bral jako potupu a nebylo výjimkou, že jsem probděl celé noci v zoufalství, s pocitem poníženosti a méněcennosti. Často jsem se v duchu ptal Boha, za co mě trestá, když jsem nikdy nikomu neublížil, jsem celkem kulturně na výši, dovedu se chovat a nikdy bych nikoho nepodrazil. Nesnesu povýšené jednání a taky povýšeně nikdy nejednám a dodnes se divím, že krásné dívky nevychované a drzé mladíky vyhledávají, pak pozdě litují, že jsou doma bité a ponižované…a já násilí nenávidím a nesnáším…Pak jsem u přátel  na večírku poznal Ilonku. Byla to docela obyčejná dívka, do městských naparáděných slečinek měla daleko, ale měla srdce. Dala mi pocit mužnosti, pocit, že nejsem úplná nula a že mě má někdo rád. Jsem jí za to dodnes vděčný, dodnes si dáváme dárky, píšeme si a podle možnosti občas vidíme- teď ovšem už jen jako kamarádi. Rozešli jsme se, protože je –a už tehdy byla-vdaná a má rodinu, kterou jsem nechtěl rozbít. Později  jsem poznal svou nynější  ženu, ale to už by bylo jiné vyprávění..“

Jazzový soubor na pódiu ztichl, kapelník listoval složkou s notami a o čemsi se radil s hudebníky. Honza upil z poháru, ztišil hlas a polohlasně  pokračoval:

„V současnosti mám několik dobrých či méně dobrých kamarádek, a protože jsem šťastně ženatý, jsou to přátelství čistě platonická. Podivuhodný jev je ten, že když jsem po přátelství ženy toužil , nemohl  jsem je najít, nyní, když už mám životní partnerku a taky dost pokročilá léta, mám přítelkyň víc, než si mohu přát, život se nám už tak někdy vysmívá..

A pak se to stalo. Vyprovázel jsem svou matku vlakem z místa svého bydliště do okresního města, kde měla přesedat na jiný vlak. Proti nám v kupé usedl starší pán s mladou černovláskou, bavili se spolu o všedních věcech, patrně to byli kolegové z práce. Dívka byla přesně typ ženy, které se mi líbí, delší vlnité vlasy rámcovaly oválný obličej, oči s dlouhými řasami na mě občas spočinuly se zdánlivým nezájmem, ale než jsme dojeli do města, stáčely se mým směrem stále častěji. Nepromluvili jsme spolu ani slovo, jen při vystupování jsme se o sebe dotkli boky. Nevím, jak se to mohlo stát, že přeskočila jiskra, nebo snad zapůsobila nějaká chemie, bylo mi najednou, jako kdybych dostal ránu palicí. Sakra, co se to se mnou děje? Vždyť jsem už k těmhle věcem celkem imunní! Dívka, o které dodnes nevím vůbec nic, nevím odkud je, jak se jmenuje, zda je vdaná, mi zatemnila mozek bez vlastního přičinění. Posadil jsem matku do jejího vlaku a stále jsem nemohl onu mladou ženu vypudit z mysli. Ohlédl jsem se k peronu. Stála dvacet metrů ode mne a dívala se na mne. Že by to bylo oboustranné? Vlak s maminkou odjel, zamával jsem jí a znova se ohlédl. Dívka už na peróně nebyla. Nevím proč, ale najednou jsem se cítil osaměle, jako kdyby mě něco krásného opustilo, jako kdybych promarnil nějakou, nikdy se neopakující příležitost.

 Vlakem na téhle trati jezdím poměrně často.  Když se souprava, kterou cestuji,  blíží ke stanici, ve které „divoška“ tehdy přistoupila, vyhlížím z okna s nadějí, že ji snad po dlouhé době zase uvidím. Ale nestalo se to. Snad tehdy byla v oné obci na návštěvě, snad tam byla služebně, nebo jezdí vlakem v jiném čase, než já…a proč jí vlastně říkám „divoška“? Vlastně sám ani nevím. Snad podvědomě cítím, že na štíhlou  ženu s dokonalou postavou, krásným poprsím a těsnými bokovými džínami, o dobrých dvacet let mladší, bych už dnes asi neměl síly…Ale rozum je v těchto případech zřejmě úplně někde jinde. Dokonale si uvědomuji absurdnost mých myšlenek, je to nesmysl, zamilovat se do ženy, kterou vidíme jednou v životě na patnáct minut jízdy vlakem, kterou nejspíš už nikdy neuvidím..ale co s tím? Je to příroda? Poskytla mi s padesátiletým zpožděním cosi, co mi měla poskytnout ve dvaceti letech, kdy by mi to ještě bylo něco platné? Té dívce bych mohl být otcem! Nicméně- na ten vlakový citový šok asi už nikdy nezapomenu, i když rozumově ho vysvětlit asi nedokážu…“

Koncert v zahradě končil. Jako ostatní hosté jsme si stoupli a tleskali uklánějícím se hudebníkům. Moc jsem z toho koncertu neměl, vždycky jsem kritizoval lidi, co hudbu neposlouchají a baví se při ní, ale dnes jsem hřešil úplně stejně. Večer jsem přemýšlel o Honzově vyprávění. Uvařil jsem si kávu, usedl do křesla v obývacím pokoji, pustil cédéčko a zasnil se. Vždyť na světě je tolik osudů, tolik šťastných i nešťastných lidí, neměl bych ve svých letech už být čímkoli překvapený, ale to Honzovo vyprávění- trochu mi připomnělo můj vlastní zážitek- asi něco podobného zažívá každý z nás, nehledě na věk..