Útěk

Zastavil jsem se na rohu ulice. Srdce mi tluče jako by chtělo vystřelit z těla, plíce se mi bouří a v boku mě píchá. Štěkot psů zanikl v dálce mezi domy a policajti jsou snad už někde, kde mě nenajdou. Trochu jsem si vydechl a když se mi uklidnil organismus, zabočil jsem do boční ulice, která vede k náměstí.

Tonda je jistě doma a na pár dní mě schová, než tahle hysterie skončí a utichne. Jenže ouha! Na konci ulice stojí příčně modrobílý policejní vůz s blikajícím majáčkem. Co teď? Skočil jsem do prvního průjezdu. Snad si mě nevšimli- alespoň žádný náznak akce není vidět. Sedl jsem si na nějakou lavici, umístěnou u zdi průjezdu. Pořád vidím před očima Věru, jak tam leží v tratolišti krve na koberci, červená tekutina se vsakuje do vláken koberce a vytřeštěné oči s překvapeným výrazem bez hnutí zírají přímo na mě. Co jsem to provedl? Vždyť jsem ji měl rád! Vytáhl jsem z kapsy kabátu zmačkanou krabičku cigaret, jednu jsem vytáhl a hledal jsem po kapsách sirky. Konečně jsem je našel a vtahuji lačně kouř do vyschlých úst. „Hledáte někoho?“ ptá se starší muž, který jde zřejmě do sklepa s kbelíkem pro uhlí. „Dobrý den, bydlí tady pan Syrový?“ ptám se pohotově. „To jste špatně mladej, tady nikdo toho jména nebydlí!“ Stařík na mě pátravě zírá. „Venku maj policajti manévry, prej hledaj nějakýho vraha.“ V očích se mu objevila ostražitost „A kerej vy vlastně jste?“ přistoupil blíž ke mně, a to neměl dělat. Vytrhl jsem mu kbelík z ruky a praštil ho jím po řídkých šedinách na hlavě. Nemá být nemístně zvědavý. Po dlaždicích průjezdu opět teče stružka krve. Sakra- copak tomu dneska nebude konec? Pootevřenými vraty vykukuji ven. Zdola jde ulicí rojnice policajtů se psy, nahlížejí do všech vchodů. To už je zase vážné. Dal jsem se opět do běhu, tentokrát do dvora domu. Přelézám drátěný plot do sousedního dvora a dál navršuji nějaké staré sudy a lezu přes zeď do úplně jiného domovního bloku. Snad jim už konečně zmizím! Slunce už pozvolna ztrácí sílu a snáší se poklidný podvečer, když jsem konečně usedl do trávy za městem, kousek od lesoparku u řeky. Zachumlal jsem se do kabátu a usnul jsem. Policajti, psi a auta s majáčky jsou daleko. Ale dlouho jsem nespal. Jsem dvojnásobný vrah! Ta myšlenka mě děsí! Vždycky jsem násilí odsuzoval, pohrdal jsem i rváči na tancovačce nebo těmi ostudnými křupany na fotbale, a teď je ze mě něco mnohem horšího…a až mě chytnou- a oni mě dřív nebo později skutečně chytnou, budu mít hrůzu nejen z trestu, ze soudu a z vězení, ale hlavně z hrubých, primitivních spoluvězňů s homosexuálními sklony…až mě nějaký blb znásilní v umývárně, snad to nepřežiju…

Nad řekou se s vrčením snesl vrtulník, silný reflektor prozkoumává terén. Jak mě tady našli? Od města jsou vidět světla policejních vozidel se zapnutými modrými majáčky na střechách. Co teď? Opět propadám panice, automobily se blíží terénem k řece. Mám to snad přeplavat? Můj tmavý večerní oblek už je celý urousaný, kalhoty jsou mokré a špinavé od vlhké hlíny, o botách se ani nemusím zmiňovat, z těch jsou hroudy bláta. Vrhám se do studené vody a plavu k druhému břehu. Oblek, nasátý vodou váží snad merták! Na malém plácku, kde jsem odpočíval, už pobíhají poštěkávající psi a muži v civilu i v uniformách prohlížejí slehlou trávu. Svítí si silnými baterkami a pokřikují na sebe jako myslivci při honu. Ono je to vlastně cosi podobného… . Když jsem se po kluzkém blátivém břehu obtížně škrábal z vody, crčela na mě ze všech stran, musel jsem vypadat hrozně, vlasy se mi přilepily na čelo, několik pramenů i přes oči, takže jsem dobře neviděl. Jak běžím řídkým lesem od řeky k silnici, šlehl mě nějaký prut do čela, teče mi krev přes obličej, otírám se kapesníkem. Snad si na silnici něco stopnu a zmizím odtud. Vrtulník prozkoumává terén na pravém břehu, sem pilota naštěstí nenapadlo zaletět, je tu ticho a klid, jen po silnici občas přejede auto. Vylezl jsem z mokrého křoví na silnici a zamával na první auto, které se mi objevilo. Nevěřím svým očím! Z vozu se vysunují čtyři policajti jak Golémové, za chvilku už s pouty na rukou sedím na zadním sedadle mezi nimi. Nevím, kam mě vezou, nejspíš někam do vazby. Nikdo nemluví, sedí bezvýrazně a nehnutě jako sfingy, jen řidič točí volantem podle potřeby. Jsem unavený, klíží se mi oči. Usnul jsem.

Je ráno, probouzím se ve svém bytě v slunné ložnici, venku svítí slunce a na střeše protějšího domu pořádá sněm hejno holubů. No sláva! To jsem si tedy oddechl! On to všechno byl sen! Z kuchyně až sem voní čerstvě uvařená káva. Svět je nádherný!