Trocha nostalgie

Každému s nás se občas stane, že se zklame v někom, komu věřil a koho považoval za báječnou bytost. Bytost, která po nádherném dlouhotrvajícím kamarádství učiní podraz, z kterého se dlouho vzpamatováváme. V takových chvílích vzpomínáme na časy, kdy jsme byli šťastni s člověkem, který není schopen zrady, podlosti a podrazu, kterého jsme milovali a jen všemocný Osud nedovolil, abychom spolu žili. Pro takovou ženu je určen následující dopis:

Milá Olinko,

I když už uplynula dlouhá řada let od oněch časů, kdy jsem se ještě jako svobodný mladý muž plížíval tajně nočními ulicemi, abych s Tebou strávil zakázané nádherné chvíle, stále na Tebe vzpomínám, často myslím a když je mi smutno, myšlenka na Tebe mě znova nabíjí. Představuji si, jak bychom si teď spolu žili, kdybychom se tehdy v dobrém nerozešli. Jsem sice přes dvacet let spokojeně ženatý, mám dvě dospělé děti a Ty jsi dokonce babičkou, ale stále si voláme, píšeme, také si dáváme dárky k svátku nebo narozeninám a někdy, i když velmi sporadicky se na chvilku sejdeme u skleničky vína a  vzpomínáme. Nikdy nezapomenu na Tvoje oči, modré jak letní nebe nad Jaderským mořem. Byla jsi tehdy mým celým životem, mým smyslem bytí, vše kolem zkrásnělo a svět byl plný radosti. To zlé a špatné smazal nával neuvěřitelného pocitu štěstí, jaký prožíváme jednou za život. Často si vzpomenu na procházky na Petřín- tam jsme spolu seděli na lavičce poblíž Máchova pomníku, tulili jsme se k sobě, jarní sluníčko zářilo a hřálo, kolem voněla záplava květů a vše pučelo a jásalo a nám vůbec nevadilo, že po cestičce kolen nás chodí lidé, měli jsme oči jeden pro druhého, ústa hledala ústa a ruce tiskly a hladily…

O několik dní později jsme pro změnu seděli na Kampě v pramici přímo pod Karlovým mostem, Čertovka tiše plynula kolem nás, ruch a shon městských ulic jen zdálky matně nezřetelně hučel. Odlesky drobných vlnek, jak se v nich odráželo slunce, se Ti promítaly ve vlasech a Tvoje nebesky modré oči zářily oddaností a lískou, o jaké se mnohým jen zdá…Neviděli a neslyšeli jsme kolem sebe nic, svět jsme byli MY, já jsem byl Tebou a Ty jsi byla mnou…

V neděli jsme spole jeli na výlet na Sázavu k hradu Český Šternberk, vstupenky mám dodnes schovány na památku, spolu s Tvými dopisy, tajně schovanými na dně zásuvky spolu s kapesníčkem, který jsi si zapomněla u mě na polštáři..

Víš, já nejsem žádný Bartoška, Delon nebo Belmondo, moc jsem nevyrostl, pánu Bohu  jsem se také příliš nepovedl a tehdy jsem ke všemu byl ještě o patnáct kilogramů těžší než dnes, brýle taky zrovna na kráse nepřidají- takže jsem se ve styku s dívkami setkával se sterými neúspěchy a trapasy. Pak jsi vstoupila do mého života Ty. Bylo to jako blesk z čistého nebe, šok z nepřipravenosti a úžas, že ve chvíli, kdy už jsem se smiřoval s nudou a nenaplněností osamělého života starého mládence o mě najednou někdo stál. Jsem Ti za to nepopsatelně vděčný, vrátila jsi mne do života a dala pocit, že mohu pro někoho a pro něco žít. Poznal jsem s Tebou mnohem čistější, opravdovější a hlubší lásku, než většina mých přátel. Poznal jsem lásku o to větší, že přišla ve chvílích, kdy jsem v ni už nevěřil a nedoufal, že existuje. Ano, existuje, ale jen pro několik vyvolených jedinců- a já děkuji Osudu, že mi dopřál být jedním z nich. Láska k Tobě a Tvoje ke mně, ač hříšná a zakázaná (nebo snad právě proto?) byla hluboká a opravdová a přinesla nejkrásnějších pět let v mém životě. Dodnes nosím řetízek, který jsi mi dala k narozeninám, v srdci sentiment a vzpomínku, která se stále častěji vrací s poznáním, jak jsou mnozí lidé kolem mě stále bezohlednější, sobečtější  a stále více schopni podrazit jeden druhého. S Tebou byl svět nádherný, v únoru byl máj a špinavá louže se změnila v průzračný oceán. Nenacházím způsob, jakým Ti za ta krásná léta poděkovat a je mi líto, že není v mých silách učinit pro Tebe víc, než napsat pár stránek vyznání, občas zavolat a když mám možnost krátkého setkání, posedět s Tebou u skleničky a povídat si o dávných časech, o společných kamarádech a taky o tom, co by, kdyby….

Odcházím z těch setkání s nostalgií, s pocitem něčeho krásného, neopakovatelného, co se nikdy nevrátí, ale přesto podivně šťastný. Díky Olinko!

Byla jsi mou největší láskou a stále ještě na Tebe vzpomínám!