Tak trochu k zamyšlení

Kolem domu bloumá kočka. Docela obyčejná, mourovatá kočka s dlouhým chlupatým ohonem a žlutýma očima, kterýma svítí jako kulatými reflektory. Okouní kolem vchodu a mňouká, prolézá křovím u zdi i ozdobnými keři v trávníku a nahlíží okénky do sklepních kójí. Lidé spěchají ulicí sem a tam, občas se někdo skloní a pohladí kočku po hlavě, polaská na hřbetě, nebo jí hodí na trávník kousek salámu. Kočka ho očichá, ale nechá ležet a dál bloumá po okolí.

„Takhle už tady slídí tři dny, nejvíc v noci!“ povídá soucitně domovnice z vedlejšího domu, „lidi si myslí, že má hlad, ale tak to není! Ona je máma od koťat a hledá ta svoje děťátka. Narodila se jí támhle v tom opuštěným kumbálu pod schodama, ale starej Korejs jí je hned sebral a utopil….a ona tu teď ve dne v noci takhle kňourá a hledá….“

Vzpomněl jsem si na jednu z dávných debat s kamarádem Vláďou u piva. Tehdy mi Vláďa položil otázku: „Co myslíš, které zvíře na světě je nejkrutější dravec?“ Pamatuji se, že jsem tehdy bez váhání prohlásil „Člověk!“  Vláďa se zamyslel a pak se zasmál. „Vlastně máš pravdu, příteli! I ti největší predátoři, před kterými máme respekt a strach, které líčíme v knihách a ve filmech jako nelítostné bestie, ti zabíjejí jen, když mají hlad, nebo v sebeobraně při skutečném nebo zdánlivém nebezpečí. Většinou jen prostě loví pro svou potravu, to je příroda. Lidé zabíjejí často pro pouhou zábavu, pořádají hony na kachny, na bezbrannou zvěř, která se neumí bránit střelným zbraním a organizovaným pogromům. V Africe se loví sloni pro pouhé kly, které se dají dobře zpeněžit, aligátoři pro kůži a v Rusku soboli a polární lišky pro ženskou parádu, na kožichy. To všechno pro peníze…je mi z toho smutno. I u nás si papaláši platí myslivce, aby si mohli „složit“ jelena nebo laň, jen tak, protože je to baví a vzrušuje. Že za to jiná živá bytost platí životem je jim jedno. Lidé se taky dělí na lidi a nelidi. Obzvláště zvrhlé odrůdy „lidí“ jsou schopni nevinná a bezbranná zvířete týrat a často umučit k smrti (tady ušetřím čtenáře popisu metod trápení, jak je Vláďa líčil- jsou poněkud nechutné a otřesné)…“

Ostatně lidé jsou schopni ohavně se chovat i sami k sobě, jen si vzpomeňte na holocaust a na války, bez kterých se dosud neobešlo ani jedno století, na případy přepadení, znásilnění, vražd. Při sledování historických filmů s velkými bitevními scénami mi bylo vždycky líto koní, kterým se lidé za jejich služby, věrnost, inteligenci a oddanost odvděčili kopím do boku, těžkým zraněním a krutou smrtí na bojišti. Proč ta krásná a věrná zvířata musí trpět a umírat pro lidskou hloupost? Když už lidé vidí své štěstí v tom ,že se mezi sebou mrzačili a vraždili na bitevních polích, je to jejich pitomost, ale proč to mají odnášet naprosto nevinní koně?

Kdysi jsem byl svědkem porážky skotu na jatkách. Je to už mnoho let, ale dodnes mi zní v uších nářek ubohých zvířat, popravovaných jak na běžícím pásu. Říká se- a já nemám důvod tomu nevěřit- že zvířata mají vyvinutý jakýsi šestý smysl, kterým vycítí, že jim má být ublíženo. Scény, které se tehdy odehrály na oněch jatkách, byly snesitelné jen pro otrlé povahy, pro slabší a citlivé duše musely být šokující. Jeden můj přítel, který na vsi poblíž Dymokur vykrmuje a poráží vepře, mi vyprávěl příběh, ve kterém měl v chlévě dva pašíky. Dlouhé měsíce tam byli spolu, spolu jedli, pili vyvalovali se ve slámě a kvičeli, když jim pán nesl další kbelíky s pomyjemi. Ale pak přišlo to, co muselo přijít. Pán na dvoře připravil necky a další potřebné věci, a uspořádal zabíjačku. Jeden z těch dvou vepřů skončil v ovaru, jitrnicích a jelitech a druhý se celé týdny trápil, chřadnul, nežral, až ho majitel musel utratit . I ti vepři mají cit, jak mi tehdy vyprávěl, a znají cit zvaný láska….

Možná, že se pletu  nebo že mé názory ovlivňují senzacechtivá média, ale zdá se, že lidé jsou čím dál agresivnější a bezcitnější. Před několika lety se objevila v tisku zpráva  o otravách psů a koček, kteří spolkli nalíčené jedovaté návnady, a zvláště šokující byla zpráva o kouskách ovoce nebo masa s napíchanými špendlíky, které kdosi házel do ohrad zvířatům v ZOO. Nedozvěděl jsem se, zda tento obzvláště povedený případ zrůdy tehdy chytili a potrestali, ale lidi- ten by zasloužil!

Je hluboká noc. Vracím se domů z večírku u přátel v povznesené náladě. U vchodu do domu mňouká nešťastná kočka. Uchopil jsem ji do náruče a vzal do bytu, nalil misku mléka a šel spát. Ráno spala stočená u mých nohou, stočená do klubíčka. Už nejsem tolik sám…