Sbohem

Venku prší, zvolna se stmívá, listím stromů v parku cloumá vítr. Venku je stejné nevlídno, jaké cítím ve své prázdné duši. Cítím, že konec se nevyhnutelně blíží. Nemám žádný cíl, všechno, oč jsem usiloval, pro co jsem žil a co jsem si vysníval, to všechno mě minulo. Láska se mi vyhýbá uctivým- nebo spíše výsměšným- obloukem, penězům se ke mně nikdy nechtělo, sportka ani křížovky mi nepřejí a za práci se v této zemi stále ještě důstojně neplatí…a abych podnikal, nebo podváděl, to na mě nikdo nemůže chtít. Na první nemám schopnosti, na druhé žaludek. Jediná láska, kterou jsem miloval, pro kterou jsem žil a pro kterou umírám, leží na studeném stole márnice, nehybná jako ledová socha.

Začalo to před dvaceti lety. Pamatuji si to jako dnes, prodávala jsi boty v jednom obchůdku v centru a když jsem ti platil  střevíce, usmála jsi se na mne takovým způsobem, že se mi  zatočila hlava. Patrně jsem tehdy nevypadal nejchytřeji, zůstal jsem stát před tím pultem  jako solný sloup, oči upřené do těch tvých, tmavohnědých a zářivých jako hvězdy tak dlouho, až jsi je sklopila, celá jsi zrůžověla a ruce s drobnými mincemi se ti tak chvěly, až ti vypadly na pult a skutálely se i na zem. Pomáhal jsem ti je sbírat a naše ruce se vzájemně dotýkaly, bylo to jako elektrické šoky. Ten večer už jsme spolu večeřeli ve vinárně Nad řekou, oči se ti leskly jako odraz světel ve sklence vína. Moc jsme toho nenamluvili, rozpaky patrně převažovaly na obou stranách. Na pozdější procházku po nábřeží nikdy nezapomenu. Hvězdy zářily jako bodové lampy a pokrývaly tmavou oblohu jako hustý světelný koberec. Odrážely se v hladině řeky jako démanty, utopené pod tmavou hladinou. Bylo teplé bezvětří, kolem neslyšně hladila asfalt naleštěná auta a světla historických lamp sváděla boj se záplavou světelných reklam. Sešli jsme spolu dolů na náplavku a posadili se do uvázané pramice nějakého rybáře. Po mostě nad námi přecházely davy lidí, ale my jsme měli ten malý kousek prostoru nízko nad vodou sami pro sebe, konečně jsme se rozpovídali, vyprávěla jsi mi o rodičích, o sourozencích, o životě v rodné vsi, smáli jsme se historkám, které jsem na oplátku vymýšlel já…a pak jsme zmlkli, zadívali se do očí a ….na ten krásný polibek se snad nikdy nedá zapomenout. Celý svět byl najednou tak kouzelný, jako by byl vystřižen z fantastického filmu, město bylo náhle daleko, byli jsme jen my, svět byl tu kvůli nám, ty, já, jsme MY..jak se zpívá v dávné písni, to bylo náhle tak reálné, tak pravdivé…Prohrábla jsi si vlasy, splývající ve vlnách až skoro do pasu, a jak jsi zvedla ruce, ta něžná čarovná poupata, kvůli kterým muži tak často ztrácejí hlavu, se zavlnila pod bílou blůzkou, až se mi zastavilo srdce…a pak jsi nabrala do dlaně vodu z řeky a se smíchem jsi mě pocákala. Oplatil jsem ti to a chvíli jsme na sebe házeli vodu jako malé děti, dováděli jsme a smáli jsme se jak blázni….a noc venku pokračovala ve svých kouzlech…bloudili jsme nočními ulicemi a celý svět se slil do jednoho krásného snu…

Pozdě v noci jsem tě doprovodil domů, bydlela jsi tehdy v paneláku za stadionem, dodnes, když mě cesta zavede do těch končin, popadne mě nostalgie. Venku čekal tvůj táta, zahnal tě domů a mě zjel jako malého kluka. Nestačil jsem včas zmizet za rohem, tak jsem si vyslechl své…pak, po čase jsme se při té vzpomínce spolu zasmáli… to už jsem byl vážným kandidátem na člena rodiny, tvoje maminka si dávala záležet na dobrotách, kterými mě častovala, až jsi začala mít obavy o mou postavu. Smál jsem se tomu a dobíral jsem si tě, že záleží na tobě, jak mě v noci od těch kalorií pomůžeš..nazvala jsi mě starým pleskou, ale začervenala jsi se, pozorujíc mě úsměvně zpod sklopených víček nádherných tmavohnědých očí.

A pak už ubíhaly roky, byli jsme spolu šťastni, nejdřív se narodil Marek, o dva roky později Hanička, začaly starosti se školou, dětské nemoci, shánění  lepšího bydlení, později přišly problémy se zdravím, ale stále jsme se mohli jeden na druhého spolehnout, věřili jsme si a až do konce života jsme se měli rádi, i když s erotikou už to nebylo ono, ale na rozdíl od mnoha lidí tuto stránku lidského spolužití nepovažujeme za zásadní, takže láska trvala dál. Jezdili jsme na výlety, navštěvovali výstavy, koncerty, divadlo, v létě koupaliště, přírodu, houby…a pak přišlo stáří. Stále jsme se měli rádi, i když jsme byli občas mrzutí, osamělí- zvláště když děti vyletěly z hnízda- a postupně nás přestaly bavit všechny dřívější aktivity, taky jsme se cítili stále unaveněji. Posedávali jsme doma a trávili čas u televize, poslechem hudby nebo povídáním u vína, občas jsme posedávali na zápraží se sousedy, potěšili jsme se s vnoučaty…jen občas jsme si za letního večera vyšli na procházku k řece, a zavzpomínali, jak to bylo tenkrát krásné….proč jenom mládí trvá tak krátce…

Pak přišla ta hrozná nemoc. Půl roku jsi ležela jak tělo bez duše na bílém lůžku v bílém pokoji s velikým oknem. Nosil jsem ti květiny a pomeranče každý den, muselo se ti o pomerančích snad už zdát, ale nechtěl jsem přijít s prázdnou a nic jiného jsi jíst nesměla. Bylo mi to líto, ale nemohl jsem nic dělat. Děkoval jsem lékařům a sestřičkám a nikdy jim nepřestanu být vděčný, že se o tebe vzorně starali a pomáhali ti překonávat ty hrozné bolesti a utrpení. Nikdy nepřestanu obdivovat jejich povolání- nebo spíše poslání.

A přišla to hrozná noc. Krátce před půlnocí zazvonil telefon. Dál vidím vše jako ve snu. Ve zlém a děsivém snu. Hnal jsem taxikáře nočním městem jako smyslu zbavený, pak jsem dlouhé hodiny seděl před operačním sálem na tvrdé bílé lavici. K ránu přijely i děti. Unavený lékař vyšel z bílých dveří, stahoval si rukavice a jen bezradně sklonil hlavu. Svět se zhroutil. Bez tebe nemá smysl žít.

Za okny už se setmělo, jen vítr stále ještě prohání spadané listí uličkou za domem, meluzína zpívá v komíně starého domu a všechno se zdá být osamělé, teskné a bezvýchodné. Sypu si do sklenky červeného vína trochu prášku z lahvičky, kterou mi pod přísahou mlčení prodal jeden chemik. Stála mě dlouhé přemlouvání a také dlouhé peníze, ale mě už je všechno jedno. Házím to do sebe na ex a za okamžik spím…lampa v koutě pokoje pokojně a osaměle svítí. Sbohem. A nevzpomínejte na mne ve zlém…