Sběratelství

Znám spoustu lidí, kteří se věnují sbírání nejrůznějších věcí. V dětství se jedná většinou o poštovní známky, odznaky, nálepky ze zápalek..Někteří spolužáci z třídy, do které jsem chodil, sbírali dvojky či trojky z chování- z těch se v pozdějších letech stali sběratelé průšvihů, ale také populární osobnosti, známí herci či úspěšní podnikatelé..

Dvaadvacet let jsou nechtěnými našimi spoluobčany bezdomovci- ti pro změnu sbírají nedopalky na ulici a zbytky vyhozených potravin v popelnicích, ti podnikavější sbírají železný šrot a prodávají ho ve Sběrných surovinách, jistý důchodce sbíral zbytky piva v nedopitých půllitrech v naší nádražní restauraci a dopíjel je..než mu tam chlapi nalili jar a z tohoto druhu sběratelství ho krutým způsobem vyléčili.. Po roce 1989 se pak rozmnožili nevídaným způsobem jedinci, sbírající peníze. Propadli své vášni natolik, že téměř přestali být lidmi a stali se otroky svých financí. Mám mnohem raději houbaře, sbírající letní voňavé plody lesa, nebo cestovatele, sbírající dojmy a zážitky z cest.

Co se týká mé osoby, jsem sběratelem lásky, což vede celkem logicky k sbírání trapasů, už jich mám úctyhodnou sbírku. Léta přibývají, už mi ty trapasy nějak nesedí..Sbírka lásek se zúžila jen na lásku maminky, manželky a dcery, ale zato se jedná o lásku opravdovou, silnou a stálou…u ostatních lidí stále častěji sbírám podrazy, povýšenost, bonzování a pohrdání od těch, které lituji, protože zasvětili své životy kariéře a posluhování mocným. Peníze nesbírám, protože mi nestojí za tu námahu, kterou jejich sběr vyžaduje. Mám tolik, kolik k životu potřebuji a netoužím ani po exotických dovolených, ani po neuvěřitelně předražených autech, stačí, že musím platit přemrštěné nájemné a poplatky u lékaře…a tak se věnuji sbírání zážitků. Mám jich tolik, že bych mohl zaplnit značně velké muzeum. Jenže zážitky jsou věci nehmotné, nezabírají místo na policích, ve skříních ani v truhlách, zážitky mi nikdo nevezme, protože zůstávají pouze v mé hlavě. Když v noci nemohu spát, zapudím vlezlé myšlenky na lidi, kteří mi ublížili, i když to často dá dost práce, protože jsem citlivý člověk a sprosté jednání mě deprimuje, ale když se mi to podaří, myslím na chvíle, které jsem prožil s přáteli u moře, nebo třeba jen na koupališti v Poděbradech, na návštěvě u příbuzných v Ústí nad Labem nebo v Kolíně, či u kamarádů, kteří mi po letech ještě zbyli. Scházíme se jednou za půl roku v mém rodném městě a vždycky je to zážitek velmi silný. Přátelé- to jsou lidé, které nemusím shánět ani sbírat, přátelství přijde jaksi samo mezi lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou notu, mají společné zájmy a morální hodnoty. Proto skutečné přátelství překonává odloučenost, vzdálenost i čas, a pokud se na pár let odmlčelo, opět se dříve nebo později znova probudí. Není bez zajímavosti, že jsem opravdové přátelství objevil u jistých lidí, o kterých jsem měl v dobách, kdy jsme se vídali takřka denně mylnou představu, že jsou sebestřední a komisní, a jejich pravou tvář se mi podařilo odkrýt až v dobách odloučení. Jiní lidé se oproti tomu tvářili přátelsky dvacet let do doby, než špatná doba odkryla jejich skutečnou podstatu- ono se ne nadarmo říká, že v nouzi poznáš přítele- ale i nepřítele! A tak bych mohl úvahou o přátelství ukončit zamyšlení na téma sběratelství.