Kdo alespoň trochu pronikl do komunity rockových hudebníků, ví, že tato „sorta“ muzikantů opovrhla zažitými formami, neuznává, často ani pořádně nezná noty. Beatles zavedli v hudebním světě úplně nové postupy, rytmy a hudební sestavy, do té doby neslýchané. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem proto obdivoval hudebníky, kteří hráli zpaměti mnohdy půlhodinové složité skladby tehdy módního artrocku a jazzrocku, často měnící rytmus, melodie i styl, nechápal jsem, že si to vůbec pamatovali, natož pak bezchybně hráli na koncertech. Vystoupení tehdejší sestavy Blue Effect a podobných skupin byl nevšední zážitek hudebního „fajnšmekra“, jakým jsem tehdy byl…a se svou kapelou jsem si samozřejmě na takový druh hudby vůbec netroufal pomyslet…byli jsme jen pouhou tancovačkovou skupinou s jednoduchou, líbivou hudbou..
Ten večer jsme hráli na plese v Dělnickém domě ve Velkém Oseku na střídačku s dechovou hudbou z nedalekého městečka. Muzikanti z dechovky nejen dobře a bezchybně hráli ( a protože Jarda se celý večer obával, aby nehráli Tři bílé břízy, protože tuto skladbu nesnášel, tak jsme mu ji na jeho přání dali zahrát), ale byli také pohodáři s přátelskou povahou, na rozdíl od jejich fanoušků, kteří nic jiného než dechovku neuznávali a bojkotovali odlišné druhy hudby, zejména big beat…Slavnostní atmosféra plesu, zvýrazněná květinovou výzdobou, dámami v nádherných večerních róbách, pečlivě a vkusně nalíčenými a voňavými, a pány v tmavých oblecích s vestami a kravatami, dýchala noblesou. Hudebníci z dechovky ve chvílích, kdy jsme hráli my, stáli na jevišti za námi a jejich zájem vzbuzoval hlavně bubeník Jarda. „Tobě to ale jde!“ obdivovali ho, plácali po ramenou a přátelsky se usmívali. „Ty přechody! Ty virbly! No a tolik bubnů v tý soupravě, co tam máš! Já bych ani nevěděl, jak na to hrát!“ jásal plamenně bubeník. „Hele, příští tejden jsme bez bubeníka, žení syna a my máme kšeft – nechtěl bys s náma vzít večer?“ oslovil Jardu kapelník. „teda jestli máš čas a jestli někde nehrajete vy!“ Jarda se rozhlédl. „Karle!“ zavolal přes celou šíři jeviště na kytaristu, který byl zároveň i vedoucím a manažerem kapely v jedné osobě. „Hraje se někde za tejden?“ „Za tejden ne – odpadl zájezd do Poděbrad!“ zavolal Karel v odpověď. „Tak za tejden by to šlo!“ otočil se Jarda na kapelníka. „Ale já jsem nikdy s dechovkou nehrál. Zvládnu to?“ „Jak by ne!“ zvolal oslovený chlácholivě, „tady děláš s bubnama hotová kouzla, náš bubeník na tebe kouká s otevřenou pusou, a ty máš strach z nějakého m-tata, m-tata! Na konci uděláš ritardando a je to celý! Tak ujednáno, jo? V sobotu se odjíždí v 17.00 od Zámecké!“ Otočil se ke své kapele a zvedl taktovku. Dechovka řízně spustila, ale Jarda zůstal jak opařený a jeho výraz si nezadal s vyděšeným obličejem Rudolfa Deyla, když viděl z lanovky Solisko. Ritardando? Co to sakra je? Zbytek plesu byl jaksi zaražený, obvyklého žertování o přestávce se nezúčastnil. Na konci večera mlčky balil bicí soupravu do pouzder, mlčel i v autě na cestě do města.
Několik nocí nespal Ritardando mu zahánělo sny a děsilo ho v temných nocích. Jukalo na něho z ranní kávy, přikusoval je zároveň s rohlíkem, slyšel je v motoru auta a cestoval s ním vlakem. Usínal s rikardandem ne rtech, probouzel se ze snu o rikardandu..Chápal jsem ho. Prolistoval jsem prastaré učebnice hudby z dávných let, kdy jsem chodil na hodiny hry na klavír k paní učitelce Spálené do Pražské ulice. Našel jsem v nich výrazy Allegro, moderato, forte, pianissimo a pár jiných – ale ritardando nikde. Možná, že je obsaženo pouze v notách pro bubeníky. Vzpomněl jsem si mimo jiné na kapelníka tanečního orchestru pana Hrušku, na jehož zkoušku ve zkušebně Společenského domu jsem byl před lety pozván. Ten používal často slovo „koda“, ale na ritardando si ani od něho nepamatuji. Možná, že ho používal, ale po těch letech….
Sobota se blížila. Ritardando v Jardových snech nabývalo obřích rozměrů Třásly se mu ruce a mnohem častěji hledal útěchu v alkoholu. Věděl jsem předem, jak se cítí. Na jednom letním vystoupení skupiny „Starý pecky“ v jedné zahradní restauraci mě kamarádka Beruška přemlouvala, abych si s tou kapelou pár písniček zazpíval, když jsem před třiceti lety hrál, tak prý jsem to nemohl zapomenout. Bránil jsem se zuby nehty, ona už můj výstup šla vyjednávat s vedoucím kapely, s kterým se trochu známe, on nebyl proti a já už jsem byl připravený k zbabělému úprku z restaurace, když kapelník se smiloval a řekl, že mě teda nebude nutit. Ono naostro bez zkoušky a po tolika letech by to nemohlo končit jinak, než ostudou a těm dobrým klukům bych zkazil vystoupení.
Jarda zřejmě hořce litoval, že dechové hudbě záskok slíbil. Celý sobotní večer jsme na něj v příjemné atmosféře restaurace hotelu Tatra vzpomínali, jak asi hraje ritardando a ke své ostudě musím přiznat, že jsme na toto téma bujně a nevázaně žertovali ..Chudák Jarda!
V neděli odpoledne jsme se všichni sešli v naší zkušebně Na výfuku. „Tak co ritardando?“ zvídal Karel a všichni jsme se zadívali na Jardu. Ten se krátce zasmál. „Celou dobu jsem trnul, co to vlastně na mě chtějí. Hrál jsem polky a valčíky a na konci jsem vždycky udělal nějakej virbl, vyšlo to ze mě tak nějak automaticky, ani jsem nevěděl jak, a byl konec. Kapelník jásal a plácal mě po zádech, že takovýhle ritardando ten jejich bubeník nezahraje!“ Podívali jsme se po sobě, chvíli všichni mlčeli a pak jsme se dali do nezřízeného smíchu, Jarda nejvíc.
