Reinkarnace

Odpolední směna se chýlila ke konci. Někteří zaměstnanci už se odebrali do sprch a do šaten. Uklízel jsem ještě trochu ponk, když přišel Milan. „Podívej, co mám!“ vytáhl z igelitky pistoli, krásný kus matně se lesknoucí hladce vyleštěné oceli, vonící olejem, ve které se odrážely záblesky světel stropních zářivek.

„Kde jsi to vzal?“ tázal jsem se udiveně a potěžkal zbraň v ruce.

¨“Jsem členem střeleckého klubu, jezdím na závody ve sportovní střelbě.“ vysvětlil Milan. „Tohle je už druhá pistole, kterou mám, stála spoustu peněz….ale co dneska nestojí spoustu peněz- a když už chceš něco dělat, všechno něco stojí..“

„Můžu se podívat?“

„Klidně si ji rozeber a slož, není to až tak moc složitý“ dovolil mi Milan. Obdivoval jsem přesnou mechaniku, dokonalou práci a kvalitní materiál, z kterého byla zbraň vyrobena a vzdal jsem hold umu, důvtipu a inteligenci těch, kteří toto důmyslné zařízení vymysleli.

Sportovní střelba by mě bavila, kdyby se mi ovšem už několik let netřásly ruce a kdybych lépe viděl- se šesti dioptriemi to není dost dobře možné. Takže mi nezbývá, než Milanovi a celému úspěšnému místnímu klubu držet palce v soutěžích a gratulovat k úspěchům.

Jenomže- tomuto krásnému a ušlechtilému sportu po celá staletí předcházelo úplně jiné využití zbraní. Nejprve se lidé mezi sebou pobíjeli, mrzačili a znetvořovali palicemi a kyji, později kopími, píkami,halapartnami, meči, luky, šípy a samostříly, po vynálezu střelných zbraní se pak už masově vyvražďovali po stovkách, tisících a milionech. Jako zapřísáhlý pacifista jsem touto historií, postavenou zejména na násilí, bojích a válkách upřímně zdrcen a zděšen, zejména po zjištění, že od poslední kruté války uběhlo pouhých několik desetiletí a lidé jsou i přes vzdělanost a obecný pokrok stále stejní. Stále ještě jsou státy, které cítí nutnost vojensky vnikat na cizí území a „dělat tam pořádek“

Z toho vyplývá, že i když jsme jako kluci obdivovali vojáky a hráli si na ně, s přibývajícími lety dospívání a přemýšlení jsem dospěl do stadia, ve kterém bych neoblékl cokoli vojenského, zejména protivné jsou mi maskáčové kalhoty a džípy s vlaječkami. O uniformách jsem se ostatně už zmínil v jedné ze starších povídek, a ač se mi štěstí v životě většinou vyhýbá, poštěstilo se mi v době, kdy jsem byl mladý a když ještě byla vojenská služba povinná vyhnout se jí formou vymodlené „modré knížky“, takže jsem se do nenáviděného oblečení navlékat nemusel.

Jak jsem tak často přemýšlel o příčinách svého odporu k čemukoli vojenskému, jak jsem začal všechny armády považovat za zločinné organizace, roznášející smrt a zmar, naskytla se mi zhruba před třiceti lety možnost navštívit baltské pobřeží Německa.

Přímořské město Rostock je půvabné centrum severoněmecké oblasti. Navštívil jsem je od té doby vícekrát, ale ona první návštěva znamenala pro mne menší šok. Jen jsem vyšel z nádraží na malé kulaté náměstí s parkovou úpravou, hned jsem nabyl dojem, že ,,tady už jsem někdy byl“. Prostředí mi bylo důvěrně známé, přestože jsem zde byl poprvé v životě. Později při procházce městem jsem téměř vždy přesně odhadl, že za křižovatkou vlevo bude park a kousek dál malé náměstí s nějakým sousoším – a bylo! Při pohledu z okna hotelu na protější domy a na oblaka, letící vysoko na pobaltském nebi jsem si říkal „Tady jsem byl!“. Vše se zdálo být důvěrně známé, jako když se po letech člověk vrátí do rodného města, ve kterém strávil dětství a mládí, než ho osud odvál jinam…

„Že by na té reinkarnaci něco bylo? Že bych v minulém životě byl Němec?“ říkal jsem si tehdy. Travnatá rovinná pláň mezi Rostockem a Warnemunde byla z větší části zastavěna paneláky, ale malé půvabné domečky v přímořském letovisku i bílé vily s bílými dřevěnými verandami na pobřeží mi opět byly nesmírně povědomé, stejně jako nádherné nekonečné široké písčité pláže a rybářské kutry v přístavu. Bylo to všechno velmi podivné. Na reinkarnaci nevěřím, ale zde jsem byl velice zviklán. Co když můj silný odpor k armádě a k uniformám souvisí s mým bývalým životem? Co když jsem jedna z oněch miliónů obětí, které Hitler a jeho parta nahnali na světová bojiště a já jsem bídně zahynul někde v mrazu a v blátě ruskou, americkou či britskou střelou? Mohl jsem také být Židem, kterého se statisíci jinými Židy němečtí vojáci odstřelili u nějaké zdi či odvezli do Osvětimi či jiného tábora? Tyto otázky už dnes nikdo nezodpoví.

V zamyšlení jsem vrátil Milanovi jeho zbraň. „Je to skvělá pistole Milane“ řekl jsem, „kdyby tak ještě všechny zbraně světa sloužily jen sportovním účelům, to by byl na Zemi klid! Ale až budete mít někde poblíž nějaké závody, řekni mi to, přijdu se podívat“.

Zavřel jsem šuplík s nářadím, zhasl zářivku nad ponkem a odešel s Milanem do šaten.