V zimě se stmívá brzy. V šest hodin už Václavské náměstí zářilo blikajícími barevnými reklamami a osvětlenými výlohami obchodů. Kapoty zaparkovaných aut se leskly odrazy světel pouličních lamp. Lidé procházeli po širokém chodníku v hustých davech od muzea ke „kříži“ a zpět, uprostřed náměstí na křižovatce s Vodičkovou a Jindřišskou ulicí občas projela tramvaj s ozářenými okny. Z četných hotelů a restaurací se linula vůně pokrmů, z některých byla až na chodník slyšet hudba.
Roman se trochu chvěl zimou i rozčilením. Stál u zábradlí vchodu do metra, občas pohlédl na hodinky, mnul si ruce v kožených rukavicích a sledoval tok lidí, nepřetržitě plynoucí kolem něho. Jak asi vypadá? Neposlala ani fotku, tak jak ji teď poznám? Napsala jen „v šest u metra“. Tak jsem tady- a co dál?….
Že by to byla támhleta? To ne, ta někam pospíchá. Tahle veze kočárek, to už vůbec ne…támhleta by to mohla bejt! Ale dívka se vrhla kolem krku mladíkovi, čekajícímu opodál.
Romana napadlo, že si z něj děvče, s kterým se seznámil na inzerát a s kterým si už přes měsíc psal dlouhé dopisy, vystřelilo. Jsou taková děvčata. Roman znal jednu takovou, která jeho dopisy, o kterých lhala, že je spálila, předala klukovi, s kterým chodila po něm, když se rozešli, a oba se nad nimi bavili a smáli. Ten podraz ho dlouho psychicky ničil a týral, ale co dělat, některé dívky už jsou takové….
Teď na chodníku netrpělivě přešlapoval. Začal zvolna padat řídký sníh a tvořil kolem zářících lamp jemnou záclonu.
Dívka vypadala tak nenápadně, že zpočátku splývala s davem. Přecházela kolem Romana a téměř neznatelně si ho prohlížela. Pak chvíli předstírala, že ji cosi nesmírně zajímá ve výloze Domu potravin. Měla daleko do pražských krasavic, našlechtěných podle poslední módy. Štíhlou postavu v hnědém nenápadném kabátě nijak nezvýrazňovala, přestože ani zimní oblečení nedokázalo zakrýt obliny na těch správných místech. Světlezelené oči s dlouhými řasami svítily z oválného obličeje, lemovaného záplavou hnědých vlnitých vlasů. Hezká, rudá, pěkně tvarovaná ústa se trochu rozpačitě usmívala.
Konečně se rozhodla, přešla chodník a zastavila se u Romana.
S úsměvem na sebe zírali a ani jeden najednou nevěděl, co má říci.
„Jana?“ vysoukal ze sebe konečně.
„Roman?“ odpověděla už trochu škádlivě. Oba se zasmáli a napětí povolilo. „Ahoj, tak tohle tedy jsi…no ujde to“…procedil Roman zdánlivě ledabyle, ale v očích mu svítily jiskry. „Jenom ujde, jo?!“ naoko se urazila a šťouchla mu do hrudi nataženým ukazováčkem.
Zasmáli se.
„Tak kam půjdeme? Na procházky po Petříně je poněkud chladno!“ řekla Jana a těsněji si stáhla kabátek za klopy.
„Máš pravdu. Já sice nepiju a hospody neznám, ale támhle dole jsme chodívali s kamarádem Mirkem do Družby, je to docela solidní podnik a nezruinuje nám to konto“ napolo zalhal Roman. Že je denně u Bubeníčků, u Vodvárků nebo Na růžku přiznat nemohl. Věděl, že dívky tohle nemají rády a na prvním rande to říci nesmí! Pak se uvidí, časem….
Šli zvolna Václavákem dolů, proplétali se mezi masami lidí, auty a tramvajemi, chvílemi čekali u semaforů na zelenou. Pojednou kdesi před Melantrichem do Romana kdosi strčil. „Co tady děláš vole? Jakto, že se ulejváš? U Bubeníčků je bez tebe pusto!“ šklebil se ošumnělý chlapík .Zmizel v davu a Janě udiveně ztvrdly oči. „Prosímtě, kdo to byl?“
„Ále, toho si nevšímej, to je jeden opilec z Vinohrad, rád dělá takovýhle blbý vtípky, když vidí někoho s holkou“ zahrál to Roman do autu.
Jenže Osud je mrcha škodolibá. Před Luxorem na Romana zavolal solidní pán ve středních letech „Už jsi u nás dva dny nebyl, jseš nemocnej?“
„To byl vrchní z tabarinu Monica“ špitl nešťastně Roman. Šli mlčky večerní Prahou, na nárožích a v metru vyvolávali kameloti a Jana tiše řekla. „Podívej Romane, jestli piješ a zatloukáš to přede mnou, tak to nemá cenu. Já už jsem s jedním alkoholikem žila. Byl to akademickej malíř a upil se k smrti. Nepřála bych ti takovej konec a pro mě to bylo utrpení snad větší, než pro něj. Ještě jsem ti neřekla, že jsem vdova. Mám devítiletou Elišku, která potřebuje tátu, kterej by se jí věnoval, hrál by si s ní, učil a vychovával, nechci žádnýho vochlastu, kterýho by neznala, protože by pořád seděl v hospodě. Takovýho už měla. To jenom aby bylo jasno!“
Na dolním konci náměstí vešli do starého domu a po schodech vystoupili do starobylé kavárny v prvním patře. Místnosti vévodil barový pult po celé jedné straně, plný nablýskaných sklenic a chromovaných kávovarů, v policích na pozadí, proloženém zrcadly byly láhve s nejrůznějšími nápoji. Zbytek místnosti zdobily starobylé tapety s kopiemi obrazů starých mistrů v těžkých rámech a pod křišťálovými lustry byly malé stolky s čalouněnými židlemi ve stylu Ludvíka patnáctého.. Roman galantně pomohl Janě z kabátu v malé šatně u vchodu a vrchní je zavedl ke stolku, diskrétně umístěnému v rohu místnosti. Jana měla na sobě elegantní červené šaty a vypadala v nich velmi přitažlivě.
„Jaké obrazy maloval ten tvůj muž?““ otázal se Roman, když si objednali láhev rulandského modrého. „nebudu předstírat, že tomu rozumím, ale závidím lidem, kteří něco umějí!“
„Já tomu taky nerozumím, ty jeho mazanice se mi moc nelíbily. Říkal tomu surrealistické fantazie . Nejlíp maloval, když byl namazanej, jako ti francouští malíři na Montmartru v devatenáctým století“.
„Jo to znám, četl jsem knížku o Henri Toulose-Latrecovi, velkej umělec, ale postiženej a nešťastnej člověk. Myslím, že se taky upil…“
„Tenhle svět výtvarníků a muzikantů už je takovej. Dneska k tomu ještě fetujou a to už je doopravdy konec…“
Chvíli mlčeli. „Pověz mi něco o tvý dcerušce. Mám rád děti a zatím žádný nemám. Přiznám se ti, že jsem až doteďka opravdu po těch hospodách chodil, ale nebylo to proto, že bych by\l nějakej opilec, jen jsem se cejtil osamělej a znuděnej, neměl jsem žádnej pocit odpovědnosti a žádnej cíl. Kdybych se mohl starat o dítě, měl domácnost s ženou, která by mě čekala s obědem až příjdu z práce, někoho, o koho bych se bál, komu bych se mohl se vším svěřit a ke komu bych měl důvěru, žádný hospody by pro mě už neexistovaly, to ti můžu odpřísáhnout!“
„A to ti mám věřit? Znám pár takovejch chlapů. Naslibujou hory doly a když pak mají holku jistou, začnou chlastat znova!“
„Já ne! Já takovej nejsem! Nejsem dokonalej, ale spolehlivýho vztahu bych si cenil! Dyk já jsem sám jako kůl v plotě! Nikoho nemám, jen pár kamarádů, a ti maj svoje rodiny a svoje starosti a na mě nemají čas! Proto jsem si dal ten inzerát…nechci skončit jako alkoholik…“
Chvíli bylo ticho. Číšník přinesl objednanou láhev vína, nalil do naleštěné sklenice trochu na ochutnání. Víno bylo skvělé. Roman přikývl a číšník doplnil obě sklenky, pak se diskrétně vzdálil.
„Romane, nezlob se“ řekla tiše Jana, když si připili, „ale jak ti můžu věřit, když jedna z prvních vět, kterou jsi mi řekl, byla lež? Ty jsi mi řekl, že nepiješ a hospody neznáš…ty tvoje slova o osamění a o nápravě zní hezky- ale jsou upřímný?“
„Asi nezbývá nic jiného, než to zkusit…“ zahučel Roman v rozpacích, upil ze sklenice a zadíval se nepřítomně na obraz na stěně nad Janinou hlavou.
Jana chvíli mlčela. „Eliška chodí do třetí třídy. Matika jí zatím docela jde, ale s češtinou je to horší. Jestli bude po tátovi, tak to bude mít těžký. Ten byl nadanej na malování, ale na matiku byl úplně nemožnej- a já taky nebyla nějakej matematickej atlet, i když čeština mi šla. No, ale já jsem z generace, která ještě ráda a hodně četla, dnešní doba je po téhle stránce degenerovaná..“
„Tak to jsme na tom stejně! Já bez knížky neusnu! Jeden čas jsem se dokonce pokoušel psát …mám ty svoje pokusy doma na flešce- k ničemu to nevedlo…a na matiku jsem taky neuvěřitelnej blb!“ zasmál se Roman, „Když si chci spočítat dva krát dvě, beru si kalkulačku.. A ta tvoje Eliška, jaká jinak je? Ráda si hraje, nebo je spíš zádumčivá ? Má světlý vlasy, nebo tmavý a co oči?“
„Ty jsi na ni nějak zvědavej!“ usmála se Jana. Zájem Romana o dceru ji těšil, snad to opravdu bude dobrý táta…
Usmála se na něj očima. „Víš co? Zatím to nebudeme nijak uspěchávat. Zítra odpoledne na nás počkej ve čtyři u kulturáku v Ládví . Půjdeme s Elkou na loutkový divadlo, můžeš jít s náma, pak si třeba sednem do cukrárny a poznáš ji.“
„Přijdu a už se těším!“ rozzářil se Roman. „Víš co, dáme si asi tak tři měsíce nebo půl roku na poznávání, a když nezklameme jeden druhýho, když poznáme, že si můžeme věřit a když neuděláme na sebe žádnej podraz, tak uvidíme, co dál!“
„No, to zní hezky, ale jsou dvojice, který chodily spolu pět let a nepoznaly se, když spolu začly žít, nešlo jim to!“
„Hele, já vím, že je to skok do tmy, ale zkusit se to může, ne? Když nám to nebude klapat, můžeme se vždycky rozejít v dobrým, přece se nemusíme hned brát…ostatně dneska spousta párů žije na psí knížku…“
„Tak dobrá, uzavřeme to. Zejtra ve čtyři a pak se uvidí. A teď mi povídej něco o sobě! Ale žádný lhaní!“
A tak se stalo, že o zavírací hodině personál kavárny Družba netrpělivě přešlapoval za barovým pultem a u jediného stolu v rohu si diskrétně šeptala dvojice pána v nejlepších letech a dívky v červených šatech. Kavárna se topila v pološeru a vrchní už poněkolikáté diskrétně šustil účtenkou. Konečně se dvojice zvedla. Roman si vrchního usmířil slušným zpropitným. „Omlouvám se, pane vrchní, ale já jsem dneska šťastnej!“
Když sestupovali ze schodů dolů do ulice, vrchní se za nimi s úsměvem díval.
Procházeli nočním Václavákem kolem ozářených výloh. U Domácích potřeb se Jana zadívala na vystavené blýskavé příbory. „Takový bych chtěla do výbavy. Už žádnej hliník!“
„Hliník se odstěhoval do Humpolce!“ zasmál se Roman . S úsměvem si ho prohlížela. Žádnej Belmondo to teda není, ale snad bude dobrej táta, pomyslela si, zítra se uvidí.
„ Kde vlastně bydlíš?“ uvědomil si Roman, „můžu tě doprovodit?“
„Já teď jsem po tom, co Radek odešel, u rodičů v Čimicích. To je daleko a už mi tam teď nic nejede. Přespím u tety na Kačerově. Budu ráda, když mě doprovodíš na metro u muzea.“
Než nastoupila do téměř prázdné soupravy, letmo ho políbila. „Tak zejtra, nezapomeň!“
Ještě zamával za odjíždějícím vlakem. Náhle si připadal sám a opuštěný, jako kdyby náhlý závan tepla hned zase ochladl. Jen pocit, že něco začíná, něco velkého a hezkého, ten pocit ho neopouštěl. Věděl, že dnes v noci toho moc nenaspí, že se jako malý kluk bude těšit na příští den na čtvrtou hodinu, na jistou maminku a její dceru. Zvolna vyšel po schodech ze stanice metra a ještě dlouho se procházel ozářenými ulicemi. Nad Prahou zářily hvězdy, otíraly se o špičky věží a snily svůj odvěký sen o štěstí…
