Půlnoční

  Blížila se půlnoc. Na letní obloze tančily hvězdy, odrážely se v nehybné tmavé vodě tůně a tvořily v ní druhé nebe. Blikaly, schovávaly se za oblaka, aby nakonec opět laškovně zamrkaly mezi větvemi staletých stromů. Náhle se několik hvězd oddělilo od ostatních, rozpily se do neurčité mlhoviny, jemně se snášely k zemi a na palouku na břehu řeky se proměnily v průsvitné pohádkové víly. Vítr zpíval ve větvích Brahmsovy sonáty a zašuměl korunami břízek.

Víly s dlouhými tmavými vlasy tančily v trávě, ve které svítily kapky rosy jako malé kouzelné lucerničky. Svět byl náhle snem, pohádkou a začarovanou zemí. Měsíc v úplňku celou čarovnou scenérii ozařoval jako křišťálový lustr. Stanul jsem, omámený tím zjevem na lesní cestě, vánek se něžně zmocnil mých vlasů a jemně je kadeřil. Nejkrásnější z víl s hlubokýma tmavýma očima a s vlasy, halícími štíhlou postavu až do pasu přitančila až ke mě, podala mi divokou růži a se smíchem se vrátila mezi své družky. Protřel jsem si oči. Sním, nebo bdím? Co jsem to dneska vlastně všechno pil? Vlastně nic moc, vždyť jdu od Jitky a mám za sebou úplně jiné radosti, než alkohol…Nebo se mi to všechno zdá, protože jsem šťastný?

Mezi větvemi okolních křovin zvědavě svítily  oči lesní zvěře, přilákané nezvyklým světlem . Plachá srna se nechala v klidu hladit a laskat od tančících dívek, dlouze pohlédla moudrýma hnědýma očima na mě a odběhla zpět do hloubi lesa.  Přičichl jsem k růži a rozhlédl se po okolí. Teprve teď jsem spatřil vodníka, sedícího na vykotlané vrbě na břehu řeky a bafajícího z dlouhé fajfky. Co se to tady proboha děje? Prudce se otočil. Po mýtině za vodou suverénně pochodovali v sevřeném útvaru trpaslíci, pod obrovskými kulichy s bambulemi jim bujely bílé plnovousy, červené a modré kabátky a žluté kalhoty doplňovaly nezbytné lucerničky, krumpáče, lopatky a fajfky. Rumburakův zvoneček jsem nenašel, kde jsem se to octnul? Snad jsem cestou od Jitky usnul na mezi a tohle všechno se mi zdá? Sem tam se mi stává, že mám sny, nad kterými zůstává rozum stát, ale většinou je hned po probuzení zapomenu. Nebo jsem se zbláznil a mám jakési utkvělé představy, v tom případě patřím do Kosmonos ! Jenomže lékaři říkají, že blázni si své postižení neuvědomují a když přijdou na to, že jsou blázni, tak jimi už zpravidla nejsou- jsou vyléčeni. Asi moc čtu, nebo sleduji fantastické filmy. Taky se mi  v mysli probouzejí vzpomínky na film Trhák….

Na věži kostela ve vsi, schované za hradbou lesa kdesi v reálném světě odbila půlnoc. Víly poklekly do trávy a pozdvihly paže k nebi.  Pocítil jsem úžasný pocit volnosti a odpoutanosti od světských starostí a dennodenních problémů. Jako kdybych se ocitl v prostoru, kde chybí gravitace. Zul jsem si tenisky a v mokré trávě jsem se vypjal na špičky, vzpomínaje na dávné školní hodiny tělocviku. Pak jsem se odrazil. Lehce jsem se vznesl nad koruny stromů. Nejkrásnější z víl, která mi dala onu rudou růži, jíž dosud držím v ruce, se připojila. Vysoko na nebi jsme se proplétali ruku v ruce mezi zářícími hvězdami, vlasy nám vlály a oči zářily. A pak jsme spolu shlíželi dolů na lesklý pás řeky, na temnou hmotu nočního lesa, protkanou stuhami cest a silnic. Krev se mi vařila v těle, hlava byla lehká a zbavená myšlenek a starostí, hlasitě jsem si zavýskl a učinil  na nočním nebi akrobatickou vývrtku jako to dělají piloti sportovních letadel o Leteckém dni.

Prolétli jsme nad střechami města, sedli jsme si na věž spořitelny a shlíželi na světelný tok aut na hlavní třídě, letěli jsme kolem osvětlených oken vysokých domů a hádali, co zrovna lidé za těmi okny dělají a kdo tam bydlí. Chvilku jsme seděli na komíně elektrárny a klátili nohama ve vzduchu a pak už jsme zase prolítali nad spícími vesnicemi, vyhýbali se kopcům a skálám, až jsme zase jemně přistáli na našem idylickém plácku u řeky. Uprostřed palouku plál oheň, víly tančily kolem něj. Našel jsem svoje tenisky a abych se mohl obout, odložil jsem růži do trávy. Rázem vše zmizelo, oheň, víly, trpaslíci i vodník. Palouk se ponořil do tmy a mě se zmocnil noční chlad. Šmátral jsem kolem sebe, hledaje růži, ale nahmatal jsem pouze mokrou trávu, studenou od noční rosy. Namáhavě jsem vstal, protáhl jsem si ztuhlé svaly a vydal se po lesní cestě. Až tohle všechno budu vyprávět doma v hospodě, nikdo mi nebude věřit. Kdo neprožil, nepochopí a neuvěří!

Kdosi mi poklepal na rameno. Otevřel jsem oči a mrzutě odložil brýle a sluchátka. Fantastický film byl tak sugestivní, že poskytoval pocit autentičnosti. Vykulhal jsem těžce z kina a málem jsem skončil pod koly automobilu, který s kvílením a troubením zastavil těsně přede mnou. To mě už konečně probudilo do reality.