Promluvy, pomluvy a klepy

  Večírek byl v plném proudu. Z ulice nebylo vidět sem do pátého patra ani pouliční osvětlení, jen z protějších budov blikaly barevné neonové nápisy. Společnost se nenápadně spárovala a sem tam některá dvojice nenápadně zmizela na nějaký čas ve vedlejším pokojíku.

Někdo zhasl stropní lustr, takže pokoj byl decentně osvětlen pouze stolní lampou, televizní obrazovkou, ohněm blikajícím za sklem krbových kamen a svící, zasazenou v pozlaceném svícnu. Nalévali jsme si z poloprázdné láhve rulandského modrého a klábosili o všem, co nám jazyk přinesl. Luborovi se už trochu pletla slova, šermoval mi před očima nataženým ukazovákem a breptal cosi a černé díře v kosmu, zatímco Venca měl ucho natažené u reproboxu hifi věže a napjatě poslouchal z cédéčka Erica Claptona, levou rukou si pohupoval do rytmu,  zapálenou cigaretou v koutku úst. Marie s Emou si na pohovce cosi špitaly a každou chvíli vyprskly smíchy. Přešel jsem pokoj a sedl si k nim. „Co je šeptem, to je s čertem!“ prohodil jsem s úsměvem..

„Co se divíš?“ povytáhla Ema obočí nad smavýma šedýma očima- „a jsme ženský, tak drbem!“ Maruška si prsty prohrábla dlouhé tmavé vlasy, natáhla se pro skleničku a přidala „a o čem drbem, do toho ti nic není!“. Pokýval jsem s úsměvěm hlavou. „Mě to povídej! Když jsem ještě bydlel ve městě, měl jsem byt ve velkém činžáku, většinu rodin jsem ani neznal, některé jen od vidění, když jsme se zdravili ve výtahu nebo na schodech. Ale od té doby, co žiju na vesnici, drby kvetou jak louka v máji. Ze začátku mě to dost šokovalo a dlouho jsem to rozdejchával, pak jsem si zvykl. Některé ty pomluvy jsou ostatně docela zábavné. Co já jsem se na sebe doslechl! To nevymyslí ani Blesk nebo Aha!- a to už je co říct! Co provádím se ženskýma na pracovišti, tomu se směju, ostatně tam mám pár kamarádek, s kterýma ty pomluvy schválně živíme a pak z toho máme srandu. Než jsem si na to zvykl, párkrát jsem si hezky naletěl. Uvěřil jsem, že se někdo s někým rozvádí, jiný s nějakou zahýbá manželce, a dal jsem to dál. Pak se ukázalo, že to není pravda, ale ta drbna jsem byl já…“  Marie přičichla ke své sklence, prohlédla tekutinu proti světlu svíce a zvolna upila. „ Já nesnáším takové ty drbny, které se s tebou baví jako nejlepší přítel, smějí se na tebe a div tě neplácají po zádech, ale jen se otočíš, hned tě pomluví!“ Přikývl jsem. „To znám, takových je moc. Horší jsou ale takové ty zlé klepy ze závisti, nebo ze zlé vůle, ty zamrzí. V době krize tam byli někteří, kteří donášeli nadřízeným vymyšlené blbiny, třeba o mě, že všechno dělám špatně a že to po mě musejí předělávat-nebyla to pravda a já jsem dodneška u šéfové zapsán jako nemehlo. Má to své výhody- neposílají mě na obtížné a odpovědné akce. Ten co pomlouval si to tak vylízává sám, dobře mu tak…Nebo nedávno kdosi rozšířil fámu, že chci kohosi vyštvat z výhodné pracovní pozice, abych ji mohl obsadit sám. Vy mě znáte a víte, že něčeho podobného nejsem schopen, ale jsou lidi, kteří věří všemu.“  Děvčata mlčela, dívala se do prázdna a upíjela ze svých skleniček. Ema chvíli hrabala v kabelce, pak vytáhla cigaretu. Natáhl jsem se galantně se zapalovačem. „Nedávno jsem kvůli pomluvám přišel o kamarádku. Byla to veselá a upřímná holka, měli jsme se rádi, dávali jsme si dárky k svátku, k narozkám, k Vánocům, měli jsme na sebe telefonní čísla, tak jsme si i volali, pomáhali si, jeden pro druhého rád učinil drobné služby…pak se nechala sbalit žárlivým chlapem, který jí o mě napovídal tolik lží, že mě začala nenávidět. Dala tomu grázlovi všechny dopisy, které jsem jí psával, a on mě s nimi vydíral, vždycky si vyčíhal, kdy jsem sám a chodil mi vyhrožovat, že mi rozbije manželství…ten hajzl…pak ho kvůli nějakým průserům vyhodili z práce, tak jsem si myslel, že od něj mám pokoj, ale ta slepice mu dala moje číslo mobilu a on mi pak posílal sprostý, urážlivý a výhružný esemesky, prozváněl mě i uprostřed noci…jen si domýšlím, co jí asi všechno namluvil až mu uvěřila, přestože mě za ty dva roky dobře poznala…byl jsem z toho na nervy, léčil jsem se na neurologii, nespal jsem a bral prášky…tak takhle kvůli pomluvám končí velká přátelství. Z té veselé, kamarádské a prima holky je slepice, kterou rozhodí i slušné vánoční přání. Když jsem jí je v dobré víře poslal, dostal jsem od Něj (!) SMS, že jsem kokot, debil a obvyklé výhrůžky, že mi rozbije manželství. Co z toho vyplývá? Přestal jsem ji zdravit. To jsou konce…bolí to…“

Z vedlejšího pokoje se pootevřely dveře. „Honzo, prosíme, hoď nám sem nějaký pití“…Pamatuji si případ, kdy můj kamarád při podobné příležitosti žádal, abych jim přinesl pití až do postele a přidal se k nim. Ale nechci to zde zveřejňovat, dopustil bych se drbů..(stejně jsem se nepřidal, já své ženě nezahýbám)..a už dost těch klepů… CD dohrálo a v místnosti bylo najednou ticho. Lubor se zvedl a chvíli se hrabal v zásuvce s cédéčky, našel Vivaldiho a pokoj opět zaplavila příjemná muzika. Vstal jsem, přihodil dvě polena do krbových kamen, pak jsem si sedl mezi děvčata. „Není nás slyšet, můžeme drbat dál“ zasmáli jsme se. Napil jsem se toho skvělého červeného vína a vzal obě dívky kolem ramen. „Tak koho zdrbneme teď?“