Procitnutí

  Po snídani jsem se vydala do parku, probouzejícího se po hvězdné tiché noci. Na světlém nebi bylo hvězdy ještě trochu vidět, ale neodvratně bledly a postupně mizely v ranním jasu. V trávě se ještě třpytí chladivá rosa a z nehybných listů četných stromů při letmém dotyku kape voda. Kostel svatého Jakuba je ozářen vycházejícím sluncem, jeho čtyřhranná věž a liturgické malby na fasádě vypadají mezi vzrostlými stromy jako divadelní dekorace osvícená reflektory.

Utřela jsem  jednu se zarosených laviček kapesníkem, sedla si a vychutnávala ranní klid, jen pozvolna narušovaný probouzejícím se světem. Ruch města, obchody, tramvaje, davy lidí a paneláky jsou daleko. Ticho ruší jen ptačí koncert, kosové a mnoho jiných opeřenců vítá jásavým zpěvem nové ráno. Zamyslela jsem se. Před očima se mi promítá celý dosavadní život.

Z dětství si pamatuji jen kupu dětí- bylo nás doma osm a já jsem byla nejstarší. Máma na nás neměla čas, chodila do práce a musela se tam dost otáčet, aby tu haldu dětí uživila, když otec od nás odešel už před mnoha lety. Celá tíha výchovy spočívala na mně. Zatímco jiná děvčata chodila do různých kroužků, mezi kamarádky, jezdila na tábory nebo s rodiči na dovolenou, já byla jako chůva pořád kolem dětí. Jakmile jsem přišla ze školy, hned jsem musela popadnout nákupní kabely a jít pro zásobu potravin, a protože jsme bydleli v malé obci, kde nebyl ani obchod,  musela jsem jít pro těžké nákupy přes pole do vedlejší vsi. Šla jsem ale ráda, protože jsem se aspoň na chvíli zbavila shonu a nepořádku domova. Jindy jsem ráda chodila na půdu věšet prádlo a užívala si tam chvíle klidu. Sedla jsem si do vikýře, dívala se na svět venku a snila, že až vyrostu, přijde si pro mě krásný princ na bílém koni a vysvobodí mě z tohoto života, plného nepořádku, křiku a zmatků. Pak jsem od mámy dostala výprask, kde prý se flákám. Jindy mě zbila, když děcka něco vyvedla a někdo si stěžoval. Maminčina pohlazení a přitulení jsem se dočkala málokdy. Učení jsem nestíhala a prospěch ve škole podle toho vypadal….

Pak se máma podruhé vdala. Nový tatínek byl zpočátku hodný, kupoval nám dárky a bral nás do ZOO a do kina na pohádky, ale časem začal děti bít a křičet na ně, ke mně se pak choval vtíravě a dotěrně. Došlo to tak daleko, že jedné noci, když se vrátil opilý z hospody, si ke mně lehl do postele…ne, radši na to nemyslet…Ještě dnes cítím těžký pivní dech a bolest. Od té doby jsem se ho bála, ale on pak v noci chodil stále častěji. Bylo to odporné, proplakala jsem celé hodiny. Připadala jsem si jako vězeň, předhozený napospas svým trýznitelům, třásla jsem se, zhubla a nespala. Mámě jsem nic říci nesměla, zbili by mě oba…

Uběhlo pět let. Pět let ponižování, znásilňování a proplakaných nocí. Rodiče pracovali v zemědělství, proto bývali celé dny mimo domov, takže jsem byla v jednom kole, do školy, na nákupy, péče o sourozence, úklid, v noci pak horror s otčímem…

Hned, jak mi bylo osmnáct, našla jsem si chlapce, vzala si ho a vypadla s úlevou z té hrůzy….jenže historie a osud se hned tak nedali. Honza, zprvu onen báječný princ z pohádky se záhy po svatbě změnil jak mávnutím kouzelného proutku .Zůstala jsem jak opařená překvapením, když mě při návratu z hospody zfackoval a znásilnil. Kam se poděla jeho něha, takt a kavalírská ohleduplnost, pro kterou jsem si ho zamilovala? Po celém těla jsem měla modřiny po chvílích, kdy mě surově bil, styděla jsem se jít na pláž nebo do sprch, lidé by se vyptávali, kde jsem k tomu přišla, když mám tak navenek idylické manželství…

O několik týdnů později přivedl Honza v noci domů tři opilé kumpány.  V mé ložnici se uprostřed noci naplno rozsvítil velký lustr a Honza mě napůl spící vytáhl v noční košili z postele. „Neříkal jsem vám, že je to kus?“ hlaholil hlasitě na ochmelené kamarády, aniž mi řekl jediné slovo, „Koukněte ty kozy!“ stáhl mi noční košili. „Drž krávo!“ zkroutil mi surově ruce za záda, abych se nemohla skrýt…tedy nejsem žádná katolická stydlivka, návštěva nudipláže nebo společné sauny mi nedělá potíže, ale tohle je o něčem jiném, tohle je ponížení až na samé dno důstojnosti a ženské hrdosti. Byla jsem vyděšená, zničená a už mi bylo všechno jedno, když mě Honza fotil při tom, jak mě ti tři znásilňovali na stole. Všichni byli zpocení a páchli pivem a tabákem, bylo mi z nich špatně a nejraději bych se propadla někam do nejhlubších pekel.. Na rozloučenou mě ještě zmlátili a konečně odtáhli někam do baru. Jindy pro změnu přivedl partu zfetovaných páchnoucích lidí i s opilými rozcuchanými ženskými a všichni dohromady mě donutili zúčastnit se hromadného sexu. Ještě mi zní v uších smích těch nahých děvek, když mě Honza zfackoval, protože jsem se nesvlékala dost rychle…Zhroutil se mi svět a nechtělo se mi žít. Dostala jsem nervový záchvat a slunce mrazilo. Posledními silami jsem se strhaná a zničená přeplazila přes pokoj k balkonu. Šesté patro, jeden skok a bude po všem….Vše co následovalo je zakaleno v mlze nevědomí. Po půlroce léčení v nemocnici jsem se ocitla tady. Teď tu sedím na lavičce v záplavě zeleně letního rána. Bílé vily jednotlivých léčeben jsou jako obrovské kostky cukru rozházeny v nádherně udržovaném parku psychiatrické kliniky rozlehlého areálu v Bohnicích. Konečně mám klid! Stavy úzkosti, deprese, třesení rukou, nespavosti, zakoktávání a strachu už zvolna mizí. Jsem tu už druhý měsíc a uzdravuji se.

Za mnou v bílé vile se otevřelo okno „Co tam děláte, paní Krulová?Nevzala jste si prášky a za chvíli je vizita!“ zavolala pohoršeně sestřička. Okno se zabouchlo. Slunce se vyhouplo nad vrcholky stromů a svět se probudil.