Přátelství

  Jsme notně unavení, přesto musíme pádlovat jako o život. Ke druhému břehu Lipenské přehrady je to ještě hodně daleko, chvílemi vidíme v dálce nízký břeh…

Ráno proběhla v kempu v Nové Peci vzrušená debata na téma- zda si jako obvykle stopneme nákladní auto a objedeme Lipno, nebo zda to obrovské jezero přepádlujeme. Vláďa tvrdil, že to zvládneme, protože „nejsme přece žádný béčka!“, oproti tomu Dana namítala, že je na vodě poprvé a na takovou vodní plochu si netroufá. „Čeho se bojíš? Je to jen stojatá voda, rybník!“ odbýval ji Vláďa. Podotkl jsem, že ten „rybník“ taky dokáže být pěkně divoký, když se pokazí počasí, nehledě na dřinu s pádlováním na stojaté vodě, kde nám žádný proud nepomůže. Jenomže Vláďa byl neoblomný a já se nerad hádám, vždycky raději ustoupím a Dana, jako nezkušená, dala na Vláďu. A tak jsme sbalili stany, naložili lodě a vyjeli jsme. Letos jsme byli jen tři. Já s Danou jsme jeli na jedné kánoi, Vláďa sám pádloval na druhé. Hanka, která měla naši partu doplňovat, na poslední chvíli odřekla a nikoho za ni jsme tak narychlo nesehnali. Vláďu jsem obdivoval, troufl si celou Vltavu sjíždět sólově a dokonce teď přepádlovat docela sám Lipno…

Zpočátku, než nás citelně začala bolet ramena a záda za krkem, to byla idylka. Obdivovali jsme lesnaté břehy, kam se před lety nesmělo vstoupit, proto zůstaly krásné a téměř nedotčené, objížděli jsme strážní věže, kde kdysi sedávali pohraničníci se samopaly. Teď se polorozpadlé konstrukce jen odrážejí v hladině jako memento starých časů. Na levém břehu je naopak spousta chat, pláží, rekreačních zařízení restaurací a sportovišť, jak už to u takových jezer bývá. Když jsme se přiblížili k nejširší části jezera poblíž Černé v Pošumaví, změnilo se náhle počasí. Slunce sice stále svítilo, ale zvedl se studený silný vítr. Měli jsme před sebou nejnáročnější úsek cesty, pluli jsme širou vodní plání a připadali jsme si jak na moři. Jenomže! Vítr nabýval na síle, zvedly se vlny, takže přirovnání k moři začínalo být oprávněné. Měli jsme co dělat, abychom udrželi směr, vlny se snažily překotit naše laminátové skořápky a neúnavně nás srážely jinam. Dana na přídi každou chvíli vypískla, když nám sprcha vody zalila dno lodi. Byli jsme mokří jako vodníci, Vláďa před námi tvrdě zápasil s živly. „On je na to sám, my jsme dva, musíme to zvládnout taky!“ překřikoval jsem hukot větru, ale nevím, jestli mě Dana slyšela. „Drž se támhle té chaty na břehu, to je náš maják, k ní směřuj!“ řval jsem. Přikývla, protože Vláďa očividně mířil stejným směrem. Chvěly se mi všechny svaly a nechtěl jsem pomyslet na to, co by se stalo, kdyby nás nápor větru převrhl uprostřed toho obrovského jezera…Rozhlédl jsem se po širé hladině. Byla pustá a prázdná, ani obvyklé parníky nebyly nikde vidět, o plachetnicích ani nemluvě. Byli jsme na cestě už několik hodin a břeh se blížil jen velmi pomalu. Topil jsem se ve vlastním potu, částečně horkém z námahy, částečně studeném ze strachu, kromě toho nás občas přelila vlna.

Konečně se břeh přiblížil, chata nabyla konkrétních obrysů, voda se zklidnila. Přirazili jsme k travnatému břehu, zničeně jsme povytáhli lodě kus výš a padli naznak do trávy. Po chvíli se ozval Vláďa: „Tady asi poblíž není kemp! A já nejsem schopnej se někam trmácet, dneska padnu jak podťatej!“ Dana se zvedla na loktech a rozhlédla se kolem sebe. „Hele, tady je docela pěknej travnatej plácek, mohli bysme si tady postavit stany, ne?“ Otočil jsem se k chatě. V jednom z horních oken byly otevřená skleněná křídla. „Tady v tý chatě jsou majitelé, ten plácek nejspíš patří jim. Když se tady utáboříme, poženou nás sviňským krokem!“ „Tak se jich zeptáme!“ vyskočila Dana na nohy. „Jdu tam!“  …a než jsme stačili něco říci, už klepala na dveře chaty.

Je zlá doba. Televizní zpravodajství je plné případů s násilným přepadením, se zlodějnami a „hrdinným“ okrádáním seniorů. Nepředpokládal jsem, že nám někdo otevře a už vůbec ne, že to bude přívětivá stará paní. Nad laskavýma hnědýma očima měla šedé vlasy sčesány na pěšinku, na sobě měla pracovní kalhoty a pánskou flanelovou košili. „Prosím vás, mohli bysme si tady na tom trávníku postavit stany? Ráno se sbalíme a nebudete o nás ani vědět!“ prosila Dana, když se představila a pozdravila. Paní si přeměřila tři prokřehlé a zničené vodníky. „Prosímvás, na co byste stavěli stany! Já mám místa dost! Syn měl přijet dneska odpoledne, že budeme plachtit, ale to počasí! Vy jste přepluli Lipno? To jste se podruhé narodili!“ Ukázala na otevřená vrata velké garáže. „Támhle máme Jolandu! To je naše plachetnice!“ Kdybych nebyl tak zničený, obdivoval bych tu bílou krásku jak malý kluk. Odmalička jsem obdivoval plachetní lodě a toužil jsem se na nějaké projet. Nikdy se mi to nesplnilo. Paní nás pozvala dál. „Mám tady řízky s brambory, ohřeju to a vy si zatím udělejte pohodlí. Ty ruksaky si dejte do komory,“ ukázala na postranní dveře. Chata byla zařízena přepychově. V obývacím pokoji hřál krb, a protože se k večeru citelně ochladilo, bylo to velmi příjemné. Paní se vrátila s kouřícími talíři a nad večeří se rozproudila čilá debata. Později si vzala Danu k sobě do podkroví a nám klukům ustlala v pokoji u krbu. Po dobrodružné plavbě jsme se cítili jako znovuzrození. Ležel jsem s otevřenýma očima a přemýšlel. Je to od té paní odvaha, že si pozvala domů tři úplně cizí lidi v téhle hnusné době, kdy se lidé jeden druhého bojí, kdy se přepadá za bílého dne a krade se všechno, co není přivařené nebo neváží tunu? Nejspíš se smilovala nad třemi promočenými zničenými troskami a taky nejspíš hrála roli skutečnosti, že máme sebou dívku…

Ráno jsme ještě dostali snídani. Stará paní vyšla za námi až na ostroh a mávala, než jsme zajeli s loděmi za skalisko, lemující zátoku. Přátelství. Ono to ještě existuje…a důvěra…. Jen aby tuhle dobrou ženu nějaký vykuk neokradl. Mnoho dobrých lidí už přišlo o iluze. Já jsem se v několika lidech, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou solidní a spolehliví, hluboce zklamal, stal jsem se obětí několika hanebných podrazů a jednoho neobyčejně sprostého ponížení od mladé ženy, kterou jsem měl za báječnou kamarádku. Teď kupodivu věřím dívce, kterou jsem nikdy neviděl, s kterou si už delší dobu dopisuji a o které vím mnohé, co zřejmě nevědí mnozí její blízcí a s čím se mi svěřila v dopisech, a já jsem jí naopak psal o těch mých trablech. Tak nějak jsem vycítil, že takové věci mi nebude psát povrchní vykutálená ženština, že ji v životě potkalo mnoho zlého a že je ráda, když se může někomu svěřit. Nerad bych byl domýšlivý, ale myslím, že ona mě odhadla stejně. Tak se stalo, že k ní cítím hlubší přátelství, než k většině lidí, které denně potkávám kolem sebe. Možná, že se blíží doba, kdy ji potkám osobně a už se na to těším. …

Mlčel jsem celou dobu při projíždění toku Vltavy až do Vyššího Brodu. Kolem řeky nádherné lesy střídala rozeklaná skaliska, slunce zářilo a nám bylo krásně. Dobří lidé ještě nevymřeli!