Podzimní podvečer

  Když jsem přišel o práci, poněkud mě to zaskočilo. Tuto situaci jsem dosud neznal. Hospodářský úpadek, do kterého přivedla mou vlast skupina vlád v posledních dvaceti třech letech, mě šokuje, ale nejsem v tom sám, jsou nás už statisíce. Bloumám sem a tam bez cíle, rozkládám svůj náhle volný a nevyužitý čas toulkami ulicemi v naději, že potkám někoho známého, s kým by se dalo zajít na skleničku, nebo že se stanu svědkem něčeho mimořádného- ale nic se neděje.

Vrátil jsem se do prázdného bytu a zapnul televizi. Už půl hodiny má být vysílám jeden z mých oblíbených filmů, ale jako obvykle má začátek programu zpoždění. Železničáři se patrně přestěhovali z nádraží, dep a stavědel do televizních studií, protože vlaky v poslední době jezdí celkem na čas, ale televizní programy mají věčná zpoždění. Teď obrazovku zcela ovládá přesvědčivé ujišťování, že právě TATO vložka TÉTO firmy je nejsušší, nejideálnější a lepší, než ta běžná, a že poskytuje stoprocentní ochranu…no já jim to věřím, třeba to jednou vyzkouším…jdu na záchod, pak do koupelny, umyji si vlasy, oholím se, použiji vhodnou kosmetiku, pak se vrátím do obývacího pokoje, kde jsem nechal puštěný televizor. Reklamy stále ještě neskončily. Tentokrát se dozvídám překvapivé informace o supervýhodných pracích prášcích, a aby to nebylo moc krátké, přidává režie ještě upoutávky na programy, které bude tato stanice vysílat v příštím týdnu.

Vyšel jsem na balkon, zapálil si cigaretu a opřel jsem se o zábradlí. Hluboko dole na ulici kypěl a bujel čilý ruch, lidé přecházeli sem a tam, spěchali, čekali na refýži na tramvaj, a vším tím mumrajem se proplétala auta všech možných značek a kubatur. Nebe bylo zatažené, smutné, drobně mrholilo a pohled na holé zčernalé větve podzimních stromů byl skličující. Zamáčkl jsem cigaretu o plechovku od paštiky, sloužící zde na balkoně za popelník, a vrátil jsem se do obývacího pokoje.

V televizi konečně začíná film! Uvařil jsem si kávu a pohodlně se uvelebil v křesle. Děj filmového příběhu se zajímavě rozbíhal, ale než se Indiáni stačili vyhoupnou do sedel koní, naskočily na obrazovce nové reklamy, tentokrát na zaručeně nejlepší zubní pastu, kterou doporučuje devět z deseti zubních lékařů, a hned potom rozjásaná šťastná rodinka mlsala tu nejmléčnější čokoládu. Znechuceně jsem přepnul přístroj na jinou stanici. Zde tentokrát nabízeli nový model nějakého auta za pouhých třistapadesát tisíc korun. No pakatel! Co je to na mě!

Vypnul jsem televizi, oblékl svou oblíbenou černou bundu s kapucí, obul pevné boty a vyšel z bytu. V parku bylo liduprázdno, mrholivé počasí nikoho k procházce nelákalo. Po trávnících a ve větvích holých stromů poskakovali a krákali havrani. V trafice na rohu u stanice tramvaje jsem si koupil časopis s lákavou barevnou obálkou a vracel jsem se parkem domů. Rychle se šeřilo a v ulicích se rozsvítily lampy. Uprostřed parku výbojková svítilna vrčela jak motorek, ten podivný zvuk jen zdůrazňoval osamělost tohoto místa. Raději honem domů do tepla!

Před vchodem do domu mě málem porazil cyklista, kličkující mezi chodci po chodníku, na poslední chvíli jsem uskočil ke zdi. Tato podivná móda se v posledních letech v našich městech velmi rozmohla. Policie má svých starostí dost, a tak tento dopravní přestupek toleruje, přestože staré dámy vyděšeně uskakují do stran a maminky s kočárky se plíží podle zdí a stále se ohlížejí, zda do nich nějaký šílený cyklista nenajede. Chápu majitele kol, kteří tuhle divnou hru provozují v hustém provozu hlavních tříd, kde se bojí bezohledných a neukázněných motoristů, ale oni jezdí po chodníku i v poklidných čtvrtích, kde projede auto jednou za hodinu…

Když jsem došel domů, usadil jsem se v křesle, rozsvítil jen malou stolní lampičku a otevřel barevný časopis. Na první straně je celostránkový inzerát, propagující zaručený přípravek, zlepšující erekci, zdůrazněný barevnou fotografií dvojice krásných mladých lidí bez oděvu. Když jsem otočil stránku, jiné krásné stvoření na mě svítilo dokonalými bílými zuby, protože používá zubní pastu, která bělí chrup a hubí bakterie lépe, než jiné značky…znechuceně jsem prolistoval celý časopis. Kromě reklam jsem někde v polovičce objevil celkem zajímavý článek o pyramidách v Egyptě a pár bulvárních drbů o známých celebritách, na poslední straně horoskop a křížovku. Hodil jsem časopis do koše na odpadky a znechuceně opět zapadl do křesla. Bez zájmu a zcela instinktivně jsem zmáčkl ovladač televizoru. Právě končil ohavně bulvární pořad o V.I.P. celebritách a okamžitě naskočily reklamy na odporné a nevkusné plastové hračky pro děti. Venku začalo pršet, kapky studeného deště bubnovaly do okenních skel podzimní staccato. Zítra zajdu na pracovní úřad, musím si najít zaměstnání..takhle se žít nedá…