Po představení

Odpolední  představení se chýlilo ke konci. Teď už snad bude přítel Pepa Holas volný, poslední výstup měl ve druhém jednání. Pepa je herec  a scénárista krajského divadla, do televizní hvězdy má daleko, ale komik je to solidní.  Jsme přátelé už dlouhá léta.  Dnes jsem se za ním zastavil, protože s ním potřebuji probrat nedělní  program.

První, čeho jsem si všiml po vstupu postranním vchodem do divadla, určeným pro zaměstnance, byl  vrátný a domovník v jedné osobě Jemelka.  Zarudlá tvář a skelné oči hovořily jasně. Zmateně gestikuloval, upřel na mě poněkud vypoulený zrak a vyhrkl: „Teď tady byli! Před chvilkou prošli!“ Podíval jsem se na něho zřejmě dost udiveně. „Kdo prosímvás?“ Jemelka zdvihl ukazovák. „Indiáni!“ No- ty ji zase máš…pomyslel jsem si s úsměvem a pokračoval ke schodům na konci chodby. Divadlo žilo čilým ruchem, po skončení odpoledního představení zbývaly čtyři hodiny do začátku večerního. Bylo tu dusno. Po úzkých, spoře osvětlených dřevěných schodech, stářím a  generacemi herců sešlapaných do oblouku, s hlasitým veselým pokřikem sbíhalo několik spoře oděných dlouhonohých baletek v krátkých sukénkách a s bohatou korunou pernatých diadémů na hlavách. Když mě míjely, chichotaly se a ještě ve dveřích do společné šatny se některé ohlédly a zamávaly- nádherné mládí…

Z  jeviště bylo slyšet hlasy kulisáků, přenášejících těžké dekorace a dupot mnoha nohou. Ze zákulisí vyběhl věčně uspěchaný inspicient Havlíček, stačil jen říci „Tě bůh, Pepa je ve svým“ a zmizel za nějakými dveřmi pod schody.Kolem proběhla nápověda Irenka s tlustým scénářem pod paží, v druhé ruce vláčela židli, usmála se na mě a zamířila kamsi za jeviště. Sešel jsem po několika rozvrzaných schodech do suterénu k hereckým šatnám. Třetí na hnědo natřené dveře vedly k šatně, patřící Pepovi Holasovi. Seděl u obrovského zrcadla, kolem dokola obklíčeného mléčnými světly lamp, před sebou široký stůl, plný lahviček s líčidly, odličovadly a všelijakými těmi hereckými šminkami a kouzly, kousek dál stála plastová bysta s parukou a krabice s nějakými doplňky, o jejichž účelu jsem neměl ani ponětí. Pepa byl ještě v tmavomodrém sametovém historickém kostýmu, jen opasek s šavlí a krejzl byly už odloženy na malém stolku opodál. Rocková hudba z CD přehrávače, stojícího na stolku u okna, se k tomu historickému výjevu moc nehodila. Když jsem vstoupil, zvedl  Pepa zrak od odličovacího tamponu. „Á to seš ty! Sedni si někam a nalej si koňak, je támhle ve skříni, nějakou skleničku tam najdeš taky!“ Zkušenou rukou si odlepil umělý knír a konečně přestal vypadat jako D´Artagnan. „Tak povídej! Kam se jede v neděli?“ Ale než jsem stačil otevřít ústa, rozlétly se dveře a do šatny bez klepání vběhla nádherná mladá žena v bílém županu, světlé vlasy ještě vlhké, jak patrně právě vyšla ze sprchy, se jí vlnily po zádech. Trochu se zarazila, když mě spatřila, ale trochu se pousmála, koutkem úst tiše řekla „ahoj“. Popadla z šuplíku malého stolku u zdi nějaké drobnosti a zase zmizela. Pepu okázale ignorovala, jako by zde vůbec nebyl a práskla dveřmi víc, než bylo nutné. „Co je to s ní?“ protáhl jsem nad sklenkou koňaku, „Dyk jste byli kamarádi až za hrob!“ „No jo- byli!“ smutně se usmál Pepa. „Dokonce bezvadní, byl jsem přesvědčenej, že je to ta nejbáječnější holka na světě. Skoro jsem se zamiloval- samozřejmě platonicky- mohla by to bejt moje dcera…a pak- i kdyby, já jsem starej chlap a na tuhle kočku bych asi ani neměl. Víš, tohle se chlapovi špatně přiznává, ale je to tak. Ale kámoši jsme byli báječní. Dávali jsme si dárky, psali jsme si psaníčka, esemesky, pomáhali jsme si, měli i svá drobná tajemství…“ Pepa se odmlčel, zadíval se na svůj obraz v zrcadle a ušklíbl se. „S tímhle ksichtem to ani jinak dopadnout nemohlo. Zakoukala se do jednoho kulisáka, byl tu na brigádě. Vysokej, mužnej, ani se jí nedivím…já jsem respektoval , že je vdaná za solidního chlapa, on ne….víš co, nalej mi taky, tohle téma je pro mě trauma, musím se napít…jinýmu bych to nevykládal, ale ty jsi kámoš- a taky to ze mě musí ven, jinak bych skončil v Bohnicích..ty víš, že píšu scénáře ke hrám, některý mi tady i nastudujou, sem tam mají i úspěch..a ten grázl jí nakecal, že jedna z těch her je o ní..a ona mu to uvěřila! Já nevím, proč ženský věřej kdejakýmu gaunerovi, slušnej chlap pak má smůlu…a von mě potom začal pronásledovat- představ si, že vona mu dala všechny ty psaníčka, co jsem jí posílal! A mě řekla, že je spálila…No není to debilní? Chápeš to? Dovedu si představit, jak se spolu nad nima smáli…nalej mi ještě…“ odmlčel se a rozepínal spoustu knoflíků na historickém kostýmu. Vstal a přistoupil k věšáku v rohu šatny, kde měl na ramínku pověšené civilní´oblečení. „Pak si vždycky vyčíhal, kdy jsem tady byl sám a chodil mi vyhrožovat, že ty dopisy ukáže mojí Kláře a že mi rozbije manželství. A když jsem se s tím svěřil jedné společné kámošce, která Kristýně pak domlouvala, co to vyvádí, čekal jsem, že si uvědomí, co mi provedla a že jde o nějaký nedorozumění, že se bude snažit něco vysvětlit,- ale ona letěla rovnou za tím chlapem, zas mi přišel vyhrožovat. Byl jsem z toho na nervy, ty mě znáš, že jsem citlivka, a taky si potrpím na určitou úroveň, sám se ke každýmu chovám kulturně a myslím že to lidi uměj ocenit, a když na mě nějaký buran vyjede jako k nějakýmu lumpovi, je to pro mě šok, půl roku jsem nespal, třásly se mi ruce a zakoktával jsem se- to je pro herce hrozný! Tak jsem navštívil neuroložku a užíval jsem nějaké prášky, o kterých můj obvodní doktor prohlásil, že jsou pro cvoky a návykový, abych to radši nebral. Ale pomohly, teď jsem celkem v pohodě. Chlapa vyhodili z divadla, když tady dělal nějaký průšvihy, tak jsem si myslel, že mám od něj pokoj, ale ta slepice mu dala moje telefonní číslo, tak občas dostávám sprostý, urážlivý a výhrůžný esemesky, zkoušel mi i volat, ale neberu mu to, tak má vztek…“ Pepa se konečně zbavil těsných kalhot a nasoukal se do džín a trika, přičísl si vlasy a opláchl si ruce v umývadle v koutě. „Tak takhle taky někdy končí nádherné přátelství…“ odmlčel se, když si zapínal řemínek hodinek. „Ať si proboha chodí s kým chce, to je její soukromá věc a mě do toho nic není, i když mě to mrzí- ale ať mi dají pokoj! Já jsem starej chlap a chci mít svůj klid! On mi dokonce na Štědrej den napsal, že jsem kokot a debil..jen proto, že jsem si dovolil Kristýnce poslat přání k Vánocům..udělal by to na Štědrý den normální člověk? No řekni!...tak to došlo tak daleko, že už ji ani nezdravím….nikdy mě ještě tak neponížil jako ona…“

Vyšli jsme kolem Jemelky, který v budce vrátného spokojeně spal, do podvečerního města. Na konci ulice jsem se ohlédl na majestátní budovu divadla. Pomyslel jsem si, že život je sám o sobě velké divadlo, píše ty nejpodivnější scénáře, které ani autor s nejbujnější  fantazií nevymyslí. Někdy si s námi skutečna zahrává.