O kočkách a lidech

Dovolte, abych se představila: Jmenuji se Peggy, jsem malé mourovaté kotě, narodila jsem se v opuštěném seníku v polorozbořeném statku na kraji vsi. Maminka Micka mi nosila dobroty, sebrané na okolních polích, nebo vyprošené od lidí. V továrně, která svítí bílými zdmi nedaleko, na dohled, jen přes kousek pole a silnici, jsou lidé útlocitní a vždycky jí něco přinesou pod veliký smrk, který roste na továrním dvoře před kantýnou.

Má tam už i mističky, do kterých jí dávají kousky masa, někdy i omáčku, když zbyde od oběda. Několikrát se maminka přidala k nějaké rodině, která si v zahradě opékala na ohníčku špekáčky, obcházela okolo a tak dlouho mňoukala, až ti lidé jeden špekáček nakrájeli a dali jí ho, ona se jim pak vděčně otírala o kotníky a spokojeně vrněla a lidé se smáli a hladili ji po hlavě a hřbetě, to se jí moc líbilo, protože jinak té lásky od lidí moc nemá. Až když jsem povyrostla a chodila na „lov“ s ní, lidé- a zejména lidské samičky- zněžněli a mazlili se s námi, nosili nám pod smrk lahůdky, takže na nějaké myši jsme neměli ani pomyšlení..I tatínek, kocour Petr se s námi občas najedl, když se zrovna netoulal někde v polích, nebo po vsi. Mají se s maminkou Mickou moc rádi, když je doma, často se všichni pohromadě mazlíme, olizujeme a válíme se po sobě, to se mi líbí nejvíc. To se vždycky rozvalím na zádech, packami s vyceněnými drápky obejmu tatínka za krk a on mi něžně olizuje hlavu a hruď, maminka se tulí z druhé strany a všem je nám strašně krásně, zvláště když svítí sluníčko a je hezký, veselý den. Slyšela jsem, že ne všechny kočičí rodinky jsou takhle šťastné, kočce Izabele nějaký člověk utopil všechna koťata a ona je pak tři dny hledala po celém okolí, mňoukala tak srdceryvně, že by se kámen ustrnul, až čas zahojil rány a ten její kocour se brzo přičinil, že zakrátko čekala nová koťata…

Když jsem trochu povyrostla, vzala si mě jedna mladá slečna k sobě domů. Měla tam krásně teplo, a těch věcí na hraní! Panička mi nakoupila balónky a plyšové figurky a bavila se, když jsem s nimi dováděla. Když jsem ale začala provádět průzkumné výpravy pokojem, vlezla jsem do pootevřeného šatníku, za knihy v knihovně a dokonce za hromadu desek u rádia, trochu se zlobila, když jsem stáhla ze stolu ubrus se skleničkami, zlobila se už trochu víc- ale nikdy to u ní netrvalo dlouho. Někdy se k ní chodili dívat i jiní lidé a smáli se mým kouskům, pobavilo je třeba i to, že jsem se drápky zachytila za okenní síť proti hmyzu a vyšplhala po ní až docela nahoru k záclonové garnýži , nebo když jsem vyskočila nahoru na skříň a pořádala slalom mezi vystavenými vázičkami a soškami, až se panička bála, abych jí ty drahocennosti neshodila. Byly to šťastné chvíle, jen po rodičích se mi stýskalo. Jednou jsem vyskočila na okno a zahlédla jsem je v zahradě pod šeříkovým keřem, jak se k sobě tulí, vzpomněla jsem si na společné dovádění, jak jsme je měli před časem a bylo mi smutno. Ale smutek u mě nikdy netrvá dlouho. Panička mi přinesla plnou misku na dálku vonícího masíčka- tohle jsem tedy venku neměla! Vrněla jsem blahem a mlaskala jak starý kocour..

Jednoho dne se stalo něco, co jsem dlouho nemohla pochopit. Slunce venku za parapety začalo svítit jásavěji, vše bylo tak nějak barevné a krásné a mě polil dosud neznámý pocit, který jsem nechápala. Panička totiž přinesla domů v krabici mladého kocourka Honzu. Mohla jsem nechat oči na krásné lesklé srsti uhlově černého urostlého krasavce se zlatýma kulatýma očima. Honza vypadá jako vyslanec Pekel a panička mu občas dokonce říká „čerte“. Když se na mne podívá- a on se dívá často- polije mě horko a nejraději bych zalezla pod pohovku až docela dozadu, tam co se schovávám, když něco vyvedu a panička se zlobí. Jenže zvědavost  mi nedá a za chvíli už vyhlížím, co ten kocour dělá. Nesměle vykukuji zpod pohovky a hned bleskurychle mizím zase vzadu, když Honza stočí svůj zlatý zrak mým směrem…Jenomže zvědavost a kočičí touha byly mocnější než ostych. Honza se ukázal jako báječný mladý samec a netrvalo dlouho, a cítila jsem v bříšku podivné tlaky. Ono- u nás koček s některými věcmi neděláme takové složité namlouvání a přemlouvání, když na nás přijdou touhy, jako jste si to zavedli u lidí, my jdem rovnou na věc.

Za nějaký čas se narodil Budulínek. Je celý černý, jen pacičky má bílé, jako kdyby měl bílé holínky. Kulaté zlaté oči po tatínkovi se udiveně dívají na svět a objevují pořád nové a nové zázraky. Panička nám vystlala zvláštní měkký pelíšek, ale protože nám tam pořád někdo nakukoval a lezl, přenesla jsem Budulínka na tajné místo, kde sice nebylo takové pohodlí, ale bylo tam bezpečno a soukromí. Teď už trochu povyrostl, mazlíme se na koberci pod oknem a panička se na nás nemůže vynadívat. Honza ztloustl a zlenivěl, jen se válí v křesle, zato Budulínek je živý až moc, je celý po mě. Teď se rozvalil na zádech, vystrčil drápky, obejmul mě kolem krku a žmoulá mi ucho. Jsem šťastná. Zkrátka historie se stále opakuje. Jen někdy k ránu, když nemohu spát, si vzpomenu na mámu, jak jsme se mazlily pod starým smrkem na továrním dvoře, je mi trochu do pláče, ale když zase usnu a ráno se probudím stočená do klubíčka na paniččině posteli u jejích nohou přitulená k Budulínkovi, je po smutku a jsem v sedmém nebi.