Návrat

Konečně! Konečně se po letech vracím domů, do vlasti! Letadlo se obloukem stáčí ku Praze a lehce se snáší k přistání. Bože- jak já se jen těším na svou rodnou zem, na Čechy…Při přelétávání hranic kdesi nad šumavskými hvozdy jsem byl náhle zaplaven tak zvláštními pocity, takovým bušením srdce a závratí, že se to nedá dost dobře popsat. Vlídné středoevropské slunce vesele ozařovalo zelené moře lesů, tu a tam s ostrůvky městeček a vsí.

Domov….Sleduji okénkem milovaný profil Petřína a Hradčan. V dálce se mihla v mém zorném poli žižkovská věž a paneláky na Proseku. Cítím se jak ztracený syn, znovu nalezený a těšící se na matčinu náruč a tátovu laskavost. Nic nevadí, že oba už léta odpočívají na vršovickém hřbitově..

„Íngliš? Dojč?- jó vy jste Čech…“ zabručel taxikář zklamaně a už nepromluvil. Nevadilo mi to. Kochal jsem se výhledem z okna taxíku na pražské ulice. Tolik se toho tu změnilo! Rušné město je plné moderních automobilů, wartburgy, moskviče a žigulíky zmizely a ulicemi sviští hyunday,mazdy, peguoety, KIA, mercedesy a úplně jiné škodovky, než jakými jsem před lety jezdíval já. Opřel jsem se do sedadla. Na co se ale nejvíc těším, je mateřština. Naše krásná česká řeč. V Indii jsem byl obklopen davem brebentícím desítkami hindských nářečí a všudypřítomnou angličtinou. Jak jen se mi tenhle, kdysi libozvučný jazyk, zprotivil!

Nedávno jsem kdesi četl, že francouzký král Ludvík třináctý, kterého Dumas popisuje jako poněkud neschopného panovníka, za nějž vládl kardinál, učinil jedno velmi rozumné opatření. Zavedl čistotu francouzského jazyka, očistil ho od cizích vlivů, zejména od přejímání výrazů z angličtiny. Jak se tak rozhlížím pražskými výlohami, nápisy a poutači, čeští panovníci tak čistotní nebyli- ostatně oni byli spíše germanofilové. Nad výlohami obchodů čtu…BOOKS, Natur House, Charles Square Company, nějaké nakladatelství se jmenuje N.O.B. publishing…jsem to vůbec v Čechách? Projíždíme Příkopy kolem Mac Donalda a divadla Broadway a zabočujeme na Poříčí. Vystoupil jsem z taxíku před lákavým průčelím cestovní kanceláře Natur Travel, o půl bloku dál bydlí můj přítel Toník, pár dní u něj strávím, než se vypravím domů, na venkov.

Po bouřlivém přivítání nalil Tonda do sklenic slivovici. Konečně něco domácího! „To mám od Vaška z ..Pamatuješ na Vaška,ne? Bezvadnej kluk, typickej Moravák, vždycky když přijede do Prahy, tak lahvinku přiveze. Ale že bere,co?“ Vychutnávám na jazyku zapomenutou chuť, po všech těch bourbonech, Jamesonech a Old Tenesee je to změna. „Je to kůl, co? Šklebí se Tonda mému výrazu. „Jakej kůl, o čem to mluvíš?“ divím se. „Je vidět, že jsi tu dlouho nebyl. To je výraz obdivu, hodně se používá mezi mladýma. Nemusím ti říkat, že to je anglicky „studený“, a nevím, proč se ujalo právě tohle. Zamlada zase každej říkal „ty vole“, a taky nikdo nevěděl proč. Prostě Kůl je IN!“  Němě jsem zíral. Tak tohle je teda ta čeština, na kterou jsem se tolik těšil? Tonda se oblíkal a odešel se do koupelny oholit. „Já teď musím odejít, mám rande. Zatím si pusť třeba televizi a vem si něco k jídlu, v lednici je všechno, co je potřeba, v polici chleba a rohlíky, kafe a slivovice je ti k dispozici a ve špajzu v base na zemi je pivo. Čau!“  …a odešel.

Chvíli jsem bloumal po prázdném bytě. Vyhlédl jsem z okna, v dáli zářil k nebi neonový nápis HOTEL HILTON, už jsem jen čekal, že Bílá labuť bude přejmenovaná na White Bird- kupodivu zůstala labutí…Co se to s námi stalo? Za komunistů sice taky byla samá Družba, Moskva, kino Sevastopol, ale azbukou se soudruzi psát neodvážili. My prostě musíme za každého režimu někomu lézt do…..Zapnul jsem si televizi, přepínám kanály a odmítám jednu americkou střílečku za druhou- to jsem mohl zůstat v Indii- a zírám na názvy českých stanic: Love, Cool, Cinema, Family…nojo, jsme světoví….hold jsme neměli Ludvíka třináctého. Asi zůstavíme stále stejní. Za komunistů koloval mezi přáteli vtip: Přijel rodák po dlouholetém pobytu v cizině domů a čte: Rudé náměstí, dříve Václavské. Arbat, dříve Národní třída, Most Rudoarmějců, dříve Karlův. Rodák zastaví prvního chodce: „Prosím vás, kde tady teče Volha, dříve Vltava, já se jdu utopit!“   S výměnou vládců se vyměnil také cíl vlezdoprdelkismu. Mám naprosto stejné pocity, jako onen rodák. Raději jsem otevřel Tondovu lednici a vytáhl jsem baňatou láhev s čirou tekutinou.