Na cestě

Sedím v kupé rychlíku a nepřítomnýma očima sleduji proměnlivou krajinu za oknem. Pohraniční hory a hrázděná stavení s půvabnými věžičkami postupně ustupují rovinaté venkovské krajině, polím, pastvinám a malebným vesnicím, chvílemi vlak projíždí i stínem lesa. Na polích sem tam brázdí rovinu traktor, támhle u řeky přenášejí jeřáby do lodí velké balíky zboží a kousek dál, po silnici, která se jako had táhne mezi vesnicemi a loukami se jako barevné korálky prohánějí naleštěná auta.

Vlak sebou škube a hází na vyhýbkách a řítí se krajinou jako nezadržitelná řízená střela. Občas se za oknem mihne osamělé stavení a sloupy elektrické trakce pravidelně bubnují zrak svým staccatem. Sedím v koutě u okna, opírám se o kabát, visící za mnou na věšáku.

Ve vzpomínkách na nedávné události se v duchu vracím k tobě, vidím živá veselá očka ve vrásčité tváři, bílé vlasy, rozdělené pěšinkou a květované domácí šaty. Popíjeli jsme spolu kávu a vzpomínali na staré časy…

Neměla jsi to lehké. Tatínek moc nevydělával, už tehdy to slušní lidé neměli moc růžové. Ty jsi musela zůstat doma, protože jsme byli tři děti a ještě jsme měli doma starého nemocného dědečka. Já jsem se narodil s vážnou vrozenou vadou a velkou část dětství jsem strávil v nemocnicích. Jezdila jsi se mnou do Prahy na vyšetření k specialistům, operace střídaly léčby, dbala jsi, abych dodržoval předepsané léčebné postupy, vstávala jsi ke mně v noci a podávala léky, později, aby to nebylo málo, dostala jsi tuberkulózu. To bylo při tehdejším stavu zdravotnictví téměř na pokraji smrti.. Tehdy jsme my děti musely nějaký čas strávit v dětských domovech, protože tatínek chodil do práce a nemohl by se  o nás naplno starat.

Pak jsi se uzdravila, vrátili jsme se domů. Chodila jsi s námi na dlouhé procházky za město do přírody, v neděli s námi chodil i tatínek a spřátelená rodina, dodnes na ty vycházky vzpomínám. Někdy jsme sedli do vlaku a jeli na výlet do vzdálenějších měst, a když jsme byli větší, jela jsi s námi dokonce až k moři. Bylo mi devět let a moře jsem viděl poprvé. Nikdy na to nezapomenu, přestože jsem později, v dospělosti byl u různých moří vícekrát.  Pamatuješ, jak mě na pláži v Dubrovníku porazila ta velká vlna, až jsem si sednul, dost bolestivě, protože ta pláž byla kamenná? Tehdy jsi z toho měla velkou legraci a dodnes tuto událost dáváš k dobrému ve společnosti….stejně jako když jsem staršímu bratrovi ukradl tabulku čokolády…

Když jsme se vrátili, nastaly školní dny, mořila jsi mě s matematikou, protože na čísla jsem už tehdy nebyl příliš talentován. Byl jsem z těch rovnic, závorek, násobení a dělení tak otrávený, že když jsi se konečně smilovala a poslala spát, byla to obrovská úleva. Dlouho do noci jsi pak šila, spravovala moje potrhané svršky a vařila jídlo na příští den… a když přišlo velké prádlo, strávila jsi s touto činností celou neděli. Pračku jsme tehdy ještě neměli, prala jsi pro šest lidí na valše v neckách. Tatínek roztopil na dvorku brutar, ve kterém se prádlo vyvařilo, pak jsi dřela s valchou…

Vlak projíždí nějakým městem, míjí papírny se spoustou komínů a hal, transportérů a všudypřítomného potrubí. Na chvíli jsem se probral ze vzpomínek. Vytáhl jsem z tašky obloženou housku a nepřítomně jsem ukusoval. Zastavili jsme ve stanici, lidé nastupovali, vystupovali, do kupé, kde jsem dosud seděl sám, se mi posadila nádherná holka, odhaduji ji tak na osmnáct let. Jó, když mi bylo osmnáct! Kde ty časy jsou! Zrovna jsem se vrátil z očistce zvaného internát. Poznal jsem, že lidé nejsou jen vlídní a rozumní, ale že jsou mezi námi i lidé povýšení, nesnesitelní, grázlové, libující si v ponižování ostatních. Až dosud jsi mě, maminko, před lidskou zlobou chránila. Teď už začíná etapa života, kdy musím čelit jeho nástrahám sám. Nelibě jsi nesla, když jsem, zklamán lidmi, nacházel útěchu v alkoholu. Trochu se za ta léta stydím, dnes už dávno vím, že to není žádné řešení, ale tehdy jsem s partou veselých kamarádů prožíval bezstarostná léta, nic mi nechybělo a doma jsem vždy našel spolehlivé zázemí. Začal jsem hrát muziku s rockovou kapelou, to se nelíbilo zejména tatínkovi, ale i ty jsi byla skeptická, i když později jsi se s hudbou smířila. Pak tatínek zemřel, a protože sourozenci už měli své vlastní rodiny, zůstali jsme sami. Starala jsi se o mě, vařila a prala, teď už to nebyla taková dřina, z prvních výdělků jsem ti koupil automatickou pračku…pak jsem dostal svůj vlastní malý byteček a ty jsi zůstala sama. Chodil jsem za tebou každý den, ale bydlel jsem už ve svém. Teď jsem ženatý, mám dvě děti a žiji na vzdálené vesnici dost daleko. Dožila jsi se úctyhodného věku, starší sestra si tě vzala k sobě až do velkého pohraničního města….bohužel z důvodu pracovního vytížení tě nemohu navštěvovat častěji…

Jsem asi trochu nostalgický. Z návštěvy u tebe jedu plný emocí a dojetí. Za okny rychlíku se mihla vysoká budova stavědla, blíží se nádraží, kde přestupuji. Vstal jsem, popadl z věšáku kabát, kývl dívce na pozdrav a připravil se k vystupování.