Malá příhoda instalatérská

Chodím s brašnou po městě už hezkých pár let- tedy v posledních letech už vlastně jezdím služebním pick- upem, plným náhradních dílů, nářadí, těsnění, nových kohoutků i sifonů, vozím tam konopí i závitnici, péro na čištění zanesených odpadů a spoustu jiných věcí. Opravuji zákazníkům kapající kohoutky, ucpané vany i netopící radiátory a zatím jsem se nesetkal s reklamací. Spokojení klienti mi podstrojují chutné a vydatné svačinky, což už začíná být trochu vidět na mé zakulacující se postavě, a někdy „pustí“ i nějakou tu korunu „dýška“.

Dnes, v pošmourný listopadový den poprchává. Nadávám, protože už podruhé objíždím blok domů a stále nenalézám volné místo, kde bych odstavil své autíčko s namalovaným kohoutkem na kapotě a s adresou majitele instalatérské firmy. Konečně se nějaká škodovka odlepila od chodníku. Vecpal jsem se na její místo dřív, než se nissan za mnou stačil zorientovat v situaci, popadl jsem brašnu s nářadím a konečně zvoním ve třetím patře starého činžáku. Štíhlá bruneta v nejlepších letech mi otevřela vysoké, hnědě lakované dveře, oděná v lehkém krátkém župánku. Velké tmavé oči na mě vlhce hleděly s otázkou,  beze slova sdělenou pootevřenými ústy. „Dobrý den, jdu na ten kohoutek v koupelně“, zmohl jsem se na holou větu, když jsem nasucho polkl. Beze slova ustoupila ze dveří a jakoby náhodou se mi otřela krásnými plnými ňadry o paži. Trochu jsem se zpotil a raději jsem honem zašel do koupelny. Kohoutek od baterie ke sprše jsem měl opravený za pár minut, stačilo vyměnit těsnění. Otálel jsem s vyplňováním blanketu. Potřebuji podpis zákaznice a to znamená, že budu muset zase jít za tou svůdnou nymfou. Už teď se mi třesou ruce, že sotva udržím propisku. Už jsem od kolegů slyšel o takových ženách, ale vždycky jsem byl přesvědčen, že jde o výmysly, takovou tu řemeslnickou „latinu“. Znám chlapy, kteří by za takovouto situaci dali život, ale já nejsem žádný erotoman a ze sexem posedlých ženských mám hrůzu. Stačí mi žena doma, a to jsem ještě rád, když má své dny a já se slušně vyspím…

Dveře do koupelny se otevřely. „Tak jak to vypadá, mistře?“ promluvila tiše sametovým hlasem. Stála v těsné blízkosti, cítil jsem jemný parfém a cosi dráždivě ženského, nedefinovatelného a svůdného. Župánek se  jí rozevřel, bylo viděl, že pod ním má jen kůži, ale zdařile předstírala, že si toho nevšimla. Zpocenou, třesoucí se rukou jsem jí podal bloček s účtenkami k podpisu . Ani se na něj nepodívala, popadla mě za klopy montérkou blůzy a vlekla mě z koupelny ven.

V předsíni jsem zakopl o nějaké boty a tak tak jsem udržel rovnováhu, a už jsem se ocitl v rozlehlé ložnici se širokými okny, vedoucími zřejmě do zahrady. Bylo tu šero, protože závěsy na oknech byly napůl zataženy. Panička mě pustila a nalila do připravených skleniček bílé víno. Jak mi podávala sklenku, župan jí sklouzl z ramen a spadl na hustý koberec. „Jak se vlastně jmenuješ, brouku?“ zavrkala, „já jsem Zorka“, přistoupila těsně ke mně a rozepínala rychlostí rozjetého vlaku knoflíky na mé blůze….

Co se dělo dál, netřeba popisovat. Připadal jsem si jako v hurikánu a za půl hodiny, úplně vyčerpaný a vysátý jak citrón, jsem odpadl jako zvadlý list. „Byl jsi fajn! Tak si dej cigárko, napij se vínka a dáme si druhej chod!“ zavrkala z peřin. „Víš jak dlouho jsem neměla chlapa? Každej ode mě hned uteče!. A přitom jsem na ně tak hodná!“ Pomyslel jsem si, že je hodná až moc. Už dávno v mládí jsem slýchával rady svého strýce, který tehdy prohlašoval, že čeho je moc, toho je příliš, a „neber si toho moc“. Ani se těm neznámým pánům nedivím. Paní moc řečí nenadělala. Za hodinu mi ještě v kuchyni připravila vydatnou svačinu a milostivě mě propustila proti slibu, že zítra zase přijdu, objedná opravu kohoutku v kuchyni. Vypotácel jsem se z domu, vlezl do auta a deset minut se zklidňoval. Sakra! Nechal jsem tam brašnu s nářadím! To je teda malér!