Byl večer. V ulicích se zvolna rozžínaly pouliční lampy, okna domů nesměle svítila do šera jako osamělé bludičky. Provoz byl v této podvečerní době minimální, sem tam projelo ulicí nějaké osamělé auto. Měl jsem štěstí. Krámek na konci ulice byl ještě otevřený, sympatická štíhlá majitelka, s kterou je milé povídání ( a proto se nákup často z několika minut protáhne na půl hodiny) měla rusé vlasy rozpuštěné přesně tak, jak se mi to líbí, takže jí ve vzrušujících vlnitých vodopádech volně halily půl zad. Jsem na dlouhovlasé mladé ženy nemocný, mohu na nich nechat oči. Jenže Laura nebyla v krámku sama.
Zarazil jsem se na prahu. O pult se s rukama v kapsách samolibě opíral slovenský brigádník z naší továrny, na tváři úlisný úsměv- očividně mladou krásnou vdovu „lovil“.
Když jsem se trochu vzpamatoval, všiml jsem si Lauřina výrazu a okamžitě mi bylo jasné, že ona netouží po ničem jiném, než aby ji mladý muž nechal na pokoji- rozhodně nehodlala být ulovena. Přistoupil jsem k pultu. Nehodlal jsem nastalou situaci nikterak komentovat, vtipné žvatlání slovenského dobyvatele jsem vnímal jako náhodný návštěvník, který se do hovoru jiných nemíchá, ale Laura vyšla ke mně před pult. Vykouzlila na tváři úsměv, který by mě vynesl do nebe, kdyby byl opravdový. Jsme kamarádi, nic víc, proto jsem tomu úsměvu nepřikládal celkem žádný význam.
„To je dost, že jdeš!“ řekla mi mazlivě, objala mě levou rukou kolem ramen a pravačkou mi tiskla ruku. „Máš ty lístky?“ Něco jsem zahučel a automaticky jsem Lauru objal kolem pasu. Mladý dobyvatel u pultu znejistěl. Vyholená hlava s jakýmsi podivným ježkem místo vlasů strnula a chrup, ve kterém chyběl zub, se cenil teď už trochu rozpačitě. „Tak vy takto..“ zakoktal, „Tak prepáčtě“…,vytáhl ruce z kapes a rozpačitě tahal z krabičky cigaretu. „Taky se nekouří, mladej!“ řekl jsem mírně. Mladík se zmohl jen na „dovidenja“ a vypadl z krámku.
Objetí krásné Laury se mi líbilo, i když jsem si jasně uvědomoval, že kdybychom spolu opravdu něco měli, byli bychom opravdu zvláštní pár. Ona je o třicet let mladší a o půl hlavy vyšší než já, vypadali bychom jako děda s vnučkou. Když jsme se pustili, bylo mi to trochu líto. „Lauro, ale to byla pohotovost! Ten okamžitej nápad, jak se toho dotěry zbavit, to by hned tak někoho nenapadlo!“ Laura se zasmála. „Přišel jste mi zrovna do rány! Tak blbě na tom ještě nejsem, abych se nechala sbalit takovým šaškem!..Dík, že jste mě neshodil!“ „Ale že by nám to spolu slušelo, že?“ smál jsem se. Udivilo mě, že slovenský mladík si rozdílů mezi Laurou a mnou zřejmě vůbec neuvědomil a druhý den na mě v práci koukal zamračeně jako čert. Bylo mi to jedno, jsem už čtvrt století docela spokojeně ženatý a i když se mi jiné ženy líbí a mám mezi nimi dobré kamarádky, své ženě jsem za celou dobu nevěrný nebyl- zatím…
Venku už se zatím úplně setmělo. Koupil jsem si u Laury láhev vína. Vyšla se mnou ven, zhasla a zamkla krámek. „Nechcete zajít na skleničku, když už jsme takhle svoji?“ zasmál jsem se. „Proč ne, mám to domů kousek, o tu půlhodinku se to nezblázní!“ Toulali jsme se večerním městem, vyhýbali se kalužím, které zde zanechal odpolední deštík a nahlíželi do osvětlených výloh obchodů. Než jsme došli k Zámecké , komentovali jsme vystavené zboží. „Helejte, tady maj krásný nerezový příbory! Ty ne, ty vedle, s tou střenkou s tím vylisovaným vzorem!“ Taky se mi líbí hezké věci denní potřeby. Pamatuji se na procházku večerní Prahou s jednou z mladých lásek dávno před lety, kdy dívka v podobné výloze Domácích potřeb uviděla sadu příborů a prohlásila, že hliník by domů nechtěla. Tehdy jsem pohotově prohlásil, že to ani nejde, protože Hliník se odstěhoval do Humpolce. Sám jsem se tehdy divil, že mě to napadlo a to děvče to kvitovalo uznalým smíchem. Já obvykle moc konverzační ekvilibristikou nevládnu a odjakživa závidím mladým klukům jejich pohotovost, s jakou baví děvčata. Já to neuměl ani když jsem byl v jejich věku, vždycky jsem byl spíš romantický snílek a dívky jsem nudil k smrti.
V Zámecké jsme si sedli k volnému stolku v rohu. „Kouketje, támhle seděj lidi od nás z práce. To zas bude drbů!!“ naklonil jsem se k Lauře. „Ne že by mi to vadilo! Ve vašem případě mi to bude dokonce lichotit! Dvakrát dvojku červeného!“ oslovil jsem servírku, „ pokud možno nějaké suché, třeba Portugala, nebo Rulandské modré!“
Ale ještě, než jsme smočili rty v lahodném nápoji, otevřely se dveře, vstoupil odmítnutý nápadník a zamířil přímo k našemu stolu, vyholená hlava se mu zaleskla ve světle tlumených lamp. To budou nějaké nepříjemnosti, pomyslel jsem si. „Čo ty tu robiš, ty debil! Ja som si zjistil že si ženatý ty kokot! Tak abys vedel, ja ti to manželstvo rozbijem! Pak sa zase zasmejem ja!“
Jsem trochu nervózní, tak se po takovém projevu náklonnosti stalo, že se mi roztřásly ruce. Ale mohl jsem být rád, že mladík alespoň není agresivní a nechce se prát, to bych dostal nakládačku, protože jsem nejen o hlavu menší, ale ani jsem se nikdy nepral a neumím to. Dopili jsme víno a šli jsme domů. Doprovodil jsem Lauru pro případ, že by za ní náš přítel ještě vyběhl z vinárny, ale ten přisedl k partě zaměstnanců továrny a zapíjel žal. „Nic si z toho nedělejte“ , utěšovala mě moje společnice, „on jen tak kecá, nic neudělá!“
Příhoda onoho večera mi na dlouho zůstala v paměti. Obdivoval jsem pohotovost Laury, s kterou mě prohlásila za svého druha, aby se zbavila neodbytného dotěry a dodnes cítím její ruku na rameni. Bylo to milé.
