Sakra. Na nádraží je to pár kroků a skutečně za deset minut sedím v lokálce, která mě odveze , že já jsem ty panáky pil! Hlava se mi točí, všechny kolem vidím jako v mlze. Chci odejít, za půl hodiny mi jede vlak na předměstí, kde bydlím, ale ten idiot Suba mi nese další pivo. „Dej si ještě sklenku, doma to znáš!“ haleká bodře. Zabořuji nos do pěny, která se mi usazuje v otupělé hlavě, už je mi to odporné.
Už opravdu jdu!“ blekotám, jak se domnívám, nesmlouvavě a přes protesty štamgastů u stolu v hotelu Černý kůň jsem se vypotácel na ulici. Div, že mě nepřejelo auto, je tu rušná výpadovka jednu stanici na zastávku Kolín- Místní nádraží, odkud to mám domů na Šťáralku kousek. Zatracenej Suba! Zapadl jsem do sedadla, vlak se rozjel a jak míjí zadní trakt chemické továrny, jejíž stříbrné potrubí a výrobní haly se mi míhají před očima, usnul jsem jako batole. Zdál se mi krásný sen o tom, jak večeřím se Sophií Lorenovou na banketu v hotelu Ritz, a vlak zatím zastavil v mé zastávce, pak se zase rozjel, vůbec nevím, že stál v Kořenicích, v Bečvárech a v mnoha dalších zastávkách. Probudilo mě prudké zhoupnutí a trhnutí soupravy na výhybkách před stanicí Uhlířské Janovice. Jsem zpitomělý ze spánku i z vypitého alkoholu, proto zírám přiblble a uvažuji, kde to sakra jsem. Páni! Janovice! To jsem tomu dal! Takhle se dostanu domů až někdy večer! S jistými obtížemi jsem vystoupil z vlaku a pokoušel jsem se přečíst na velké ceduli s nápisem „ODJEZD“, kdy mi jede vlak zpátky. Mám ještě hodinu času, co teď? Pamatuji se, že na náměstí se dobrá hospoda, tak si tam skočím na gáblík, pak se vrátím a pojedu domů…
Jenomže v hospodě seděl Ernest. Seděl sám a zjevně se nudil, takže mě přivítal bujaře: „Nazdár, kde se tady bereš, ty všiváku? To si musíme dát panáka! Pane vrchní, dvakrát velkýho!“ Marně jsem se bránil, že jsem právě sotva vylezl z opice. Bránit se Ernestovi je jako protrhnout přehradu. „Nekecej a chlastej!“ přikazoval a strkal mi pod nos sklenici s tmavým obsahem. Podlehl jsem, takže nezůstalo u jedné skleničky, a když jsem po hodině nasedal do zpátečního vlaku do Kolína, opět jsem viděl mlhu přede mnou, mlhu za mnou, a mladá maminka s malým dítětem si ode mne v kupé štítivě odsedla. Uvelebil jsem si v koutě, přikryl jsem se kabátem a za chvíli jsem slastně pochrupoval k pobavení spolucestujících. Výpary z mého dechu prosycovaly celý prostor a průvodčí krčil nos, když mě probudil a žádal jízdenku- naštěstí jsem zaměstnanec dráhy, takže jsem jen zamával průkazkou a znovu usnul. Cesta příjemně ubíhala, zdály se mi krásné sny o krásných ženách a když jsme dojeli zpátky do Kolína (Místní nádraží jsem opět zaspal), nechaly mě uklízečky, které ve stanici dávaly do pořádku jednotlivá kupé, v mém koutku zrádně spát- známe se, podobné legrácky si vyměňujeme stále- a tak se stalo, že jsem se po hodině nevědomky opět rozjel na novou cestu ve směru do Posázaví…
Probudil jsem se v deset hodin večer na odstavné koleji v Ledečku nad Sázavou. Byla mi zima, vlak byl odpojený od lokomotivy i od topení, byl prosinec a souprava stála na vzdáleném konci nádraží, připravena na ranní dělnický spoj. Drkotaje zuby, vyškrábal jsem se z vozu a pátral, kde bych se mohl v teple vyspat (hrome, to jsem spal málo?) Hospoda naproti nádraží, v létě plná halasu a trampů s kytarami, je zavřená, všude je ticho, pusto a prázdno, jen kousek dál tiše vrčí lokomotiva, okénka mdle svítí do tmy. Přitáhl jsem si límec kabátu těsněji k tělu. Bolela mě hlava a byla mi zima. Zima se stupňovala, jistě bylo dost stupňů pod nulou. Celý rozklepaný jsem se ploužil pustým nádražím, od řeky se táhl ještě větší chlad, než skutečně byl a z druhé strany se černal nevlídný temný les. Ten les, v létě přátelský a prohřátý vůněmi borovic teď vypadá nepřístupně a skoro až výhružně. Mám už boty rozčochtané mokrým řídkým sněhem, který popadává v hustých vločkách na silnici, ale spodky jsou vlhké potem, tím protivným a studeným …Co tady sakra budu celou noc dělat? To tady mám zmrznout? Zatracenej Suba! Jediná výhoda liduprázdného městečka je ta, že mohu močit rovnou u kraje silnice a nemusím se nikam schovávat. Bloumal jsem dobrou hodinu po Ledečku, pak jsem se vrátil na nádraží. Jediné místo, kde se zdálo být jakž takž živo, byla vrnící lokomotiva na druhé koleji. Zkusím to! Když jsem zaklepal na kovová dvířka, k mému nadšení je otevřel strojvedoucí Podhorský, můj kamarád z Velimi. „Co tady děláš ty bejklu! Poď do tepla!“ S jistými obtížemi jsem se vyškrábal vzhůru do kabiny. Stulil jsem se na sedačce a okamžitě opět usnul. Zdálo se mi o teplé, prohřáté posteli, o rozpálených kamnech a sklenici čaje na stole, o společnosti dívky Jiřiny, která, kdyby mě dnes v noci viděla, patrně by odešla dosti hlučně a navždy…Ráno jsem neumytý, páchnoucí a zválený přijel prvním ranním spojem rovnou do práce. Vzal jsem si dovolenou a šel jsem domů udělat ze sebe slušného člověka. Toužil jsem po vaně plné teplé vody jako po milence…
Historka o mém nočním putování se rychle roznesla po celém nádraží. Kluci z dílny mě překřtili na „nočního Ahasvera“, cestovatele Hanzelku a Marka Pola a vrchní u Černého koně na mě už zdálky mával půllitrem a volal: „Tak teď už je mi konečně jasné, co je to ta „kyvadlová přeprava!“ ..a malí kluci na ulici na mě pokřikovali „Hele, kyvadlo jde!“ Od té doby se pečlivě vyhýbám Subovi a jemu podobným. Jednou to myslím stačilo…
