Jména

Setkal jsem se s Janou před nádražím. Slunce vysílalo poslední paprsky na koruny stromů, ale nad městem už se hromadily první tmavé  stíny stmívání. Zpoza rohu vyjela ruční kára, tlačená zamračenou bábou v kostkovaném šátku a ve vytahaném, šedém svetru. Stále si pod knírem cosi hněvivě vykládala, každou chvíli odplivujíc na silnici.

V káře seděl dědek v obnošeném saku a vyblýskaných tesilkách, naopak rozesmátý, rozložený mezi igelitkami s všelijakým harampádím a mávající na známé. Byl na ně zvláštní pohled, byli jako z jiného, zmizelého světa, světa bez přetvářky a falše, světa, ve kterém skromnost ještě byla kladem. Usmáli jsme se s Janou na sebe. „Tak kam půjdeme?“ otázala se mě, „nechceš svézt na káře?“ Zasmál jsem se. „Radši půjdeme pěšky. Tamhle v příčný ulici znám takovou malou vinárničku, mají tam fantastickýho portugala!“

„Tak se podívej, tady nesu tu smlouvu“ podává mi Jana nad skleničkou složku papírů. Zamračil jsem se. „Proč se ta ženská podepisuje jako chlap?“ zabručel jsem, šilhaje na hlavičku firmy se jménem Julie Novák. „Ty hlupáčku“ směje se Jana, „to je vidět, že nesleduješ tisk. To je mezi těma ženskýma z těch rádoby vyšších kruhů taková uhozená móda. Ze zpěvačky Dariny Rolincové je teď Dara Rollins, z Jany Vágnerové je teď Jane Wagner…nebo se po sňatku ponechají své původní jméno, ale před ně přidají jméno svého muže v původní podobě. To by ses divil, co jich je! Třeba, když už jsme u těch známých tváří, Vendula Auš Svobodová, Romana Jakl Vítová…ještě že Lucka Vondráčková má dost rozumu a neříká si Plekanec Vondráčková..!“

 Nevěřil jsem svým uším. „To je jako kdyby my bychom se vzali, ty by ses mohla jmenovat Jana Řihošek Sloupová, nebo snad jenom Jana Sloup? Nebo Jana Řihošek? To je teda pořádně pošahaný!...A co kdybychom to udělali obráceně? Když  ženský takhle prznějí svá příjmení, snad aby nezněla česky, protože to bychom nebyli světoví, tak já si teď budu říkat Josef Řihošková!“ Jana vyprskla do vína. „To teda zní tak strašně, že by se to snad ujalo!“ smála se. Líbí se mi, když se Jana směje. Vypadá jak Olivia Newton Johnová v nejlepších letech, oči jí svítí utajovaným žárem a nádherné zuby jsou jak perly. V poloprázdné šeré vinárně jako by se rozsvítilo. Zvedl jsem sklenici. „Tak na co si připijeme, Janinko?“ „Na snoby!“

Sklenice cinkly o sebe. Podívali jsme si do očí a vyprskli jsme znova smíchy. Pamatuji si, že můj otec, který už je dlouhá léta v úplně jiném světě, kdysi vyprávěl, že za války, kdy nám vládli němečtí fašisté, se prý kdejaký moula hned jmenoval Herr Maule, aby se zalíbil novým mocipánům, v padesátých letech, kdy náš velký vzor byl Sovětský Svaz se to zase mezi narozenými dětmi hemžilo Ivany, Natašami a Saši. Český národ prostě podléhá okolním vlivům víc, než je zdrávo. Nejsem si jist, zda jsme na to, že jsme Češi, vůbec hrdi. Domníval jsem se, že je to pouze trend posledních let, ve kterých se za svůj národ, plný zlodějů a podvodníků téměř stydím, ale jak je vidět, bylo to vždycky.

Sklonil jsem se nad smlouvu, kterou mi Jana přinesla. Byla vyhotovena perfektně, se třemi kopiemi, ověřeno notářem Gabrielou Štrunc….