Jeden den ve škole

Dopoledne pokročilo, zářijové slunce začalo příjemně hřát a shlíželo vlídně z bezmračné oblohy na starobylé věže města pod sebou. V ulicích vládl obvyklý ruch všedního dne, tu a tam vlekli řemeslníci své těžké brašny, hospodyně obcházely četné obchody a obstarávaly potraviny k obědu, důchodci se vyhřívali na parkových lavičkách. Strážník v nažehlené uniformě důležitě řídil dopravu na rušné křižovatce, auta jako obrovští barevní brouci ploužila ulicemi.

V důstojné budově staré školy ve Školské ulici byla právě velká přestávka. Na širokých chodbách po lesknoucích se šachovnicích šedobílých dlaždic a starobylých dřevěných schodech, sešlapaných celými  generacemi školáků to hučelo jako v úle. Tu se mihli kluci, honící se pro jakousi nezbednost, děvčata si  v chůzi opakovala učivo. Ve třídách zůstalo jen několik dětí, pojídajících chleby se salámem, které jim ráno pečlivé maminky zabalily do tašek, a pár hříšníků ve spěchu opisovalo domácí úkol na příští hodinu. V přízemí, kde se nacházely třídy prvňáčků, se na chlapeckém záchodě vedl důležitý rozhovor:

„Jéžíšek není, dárky pod stromeček nám dává tatínek a maminka!“ poučoval důležitě pihovatý chlapeček. „To není pravda! Maminka říkala, že Ježíšek je!“ křičel rozčileně tlustý chlapeček s tvářemi rudými jak jablíčka. „A není!“ „A je!“ křičeli přes sebe. „Kluci  pusťte mě ke žlábku!“ odstrčil je buclatý kluk s brýlemi, „Už se musím vyčůrat, nebo se počůrám!“ Pihovatý chlapeček se naježil. „Neříká se čůrat! Říká se cát!“ poučoval nového příchozího. „To je sprostý! To se řekne paní učitelce!“ prohlásil mstivě brýlatý kluk. Strhla se mela, kterou ukončil až školník Jirásek, přilákaný hlukem. „Kluci zatracený, ještě to neumí ani dvakrát dvě a už by se to chtělo prát!“ bručel, ale pod vousy se usmíval. Vzpomínal na vyprávění své sestry, která bydlí na předměstí. Je to jedna z posledních čtvrtí, kde ještě lidé žijí tak nějak pospolu, k večeru se sesedají na lavičku před domem a povídají si, chlapi pokuřují,  ženy pletou svetr a semelou páté přes deváté. Sestra vyprávěla, že onen večer jezdil po betonovém chodníčku kolem lavičky sem a tam tříletý Honzík od sousedů, proháněl ten dopravní prostředek jak Širon a paní Loudavá na něj volala „Honzíku, jestlipak mi tu tříkolku taky půjčíš, abych se svezla?“ A Honzík nereagoval, jen dál zuřivě šlapal do pedálů, div nerval beton kolečky, a když se ho paní Loudavá ptala už potřetí, zda jí tu tříkolku nepůjčí, důležitě prohlásil: „Nepučím, vy máte velkou prdel, ještě byste mi ji rozsedla!“

O patro výš, kde se učily vyšší ročníky, se ve stejné společenské místnosti jako dole pořádaly alkoholické orgie. „Hele, tady mám ocet!“ vytasil se s litrovou láhví žák páté třídy Pabiška. „Je tam napsáno, že je to lihový, tak je to kořalka! Ochutnáme to!“ A láhev s kyselým obsahem kolovala mezi kluky jako vzácný likér, pouze s tím rozdílem, že mládenci ho pili rovnou z láhve. Kdyby se náhodný svědek podíval do výrazu tváří mladých bojovníků s alkoholem, musel by se smát. Byly kyselejší, než obsah láhve. Ale nikdo z nich by ani na mučidlech nepřiznal, že jim to nechutná. Jsou přece chlapi! Včera při hodině pracovní výuky na školním pozemku strčili sedmáci starou učitelku Jeřábkovou do jámy, připravené k sázení stromku a zaházeli až po kolena hlínou. Tento hrdinský čin měl logickou dohru v ředitelně a na konci roku budou mít kluci důtku, ne- li sníženou známku z chování. Po letech se na takové věci ovšem vzpomíná s úsměvem. Moje, dnes už dospělá dcera dodnes vzpomíná, jak rozesmála půl kolonády v jistém lázeňském městě, když ve věku zhruba sedmi let procházela s rodiči  lázeňskou promenádou a při shlédnutí reklamní cedule „Zde prodáváme teplé lázeňské oplaty“ vykřikla na celé kolo „Mami hele, tady mají homosexuální oplatky!“…

Školou se nesl ryčný zvuk zvonku. Přestávka končila. V sedmé B začala hodina geometrie. Tlustá a neoblíbená učitelka Vlková nejprve přísně rozdávala nedostatečné, pak nechala službu roznést papíry a zadala dětem narýsovat jakýsi útvar. Procházela uličkou mezi lavicemi a sledovala, jak kdo pracuje. Eman v první lavici, šprýmař třídy, otevřel kružítko a když byla učitelka sehnutá nad lavicí na druhé straně uličky, naznačoval třídě gestem, jakoby píchal do masitých částí pedagožčina těla. Učitelka, kterou vyrušil smích třídy, se však náhle narovnala a kružítko, které Eman nestačil včas odtáhnout, si skutečna do zadnice vrazila. Ředitelna školy prožívala toho dne skutečně rušné chvíle. Vedoucí pedagog, když rázně domluvil Emanovi a zavřel dveře za rozčilenou Vlkovou, sedl za psací stůl, vzdychl, položil hlavu do dlaní a když se přesvědčil že je sám, uvolněně se rozesmál. Také byl kluk. Vzpomínal, jak jednomu z učitelů odnesli spojenými silami trabanta až za roh školy a pak z okna pozorovali, jak zoufalý pedagog hledá své auto a mohli se uchechtat…to už je dávno!

Ozvalo se rázné zaklepání na dveře a do ředitelny rozezlený tělocvikář Výborný táhl za ucho vzpouzejícího se Horáčka. Ředitel opět nasadil přísný výraz. Dopoledne pokračovalo.