Jak jsem byl duchem

Když mě propouštěli z nemocnice, překvapil mě šéf. Čekal dole v hale, přecházel netrpělivě pod zářivkami od bílých dveří ordinace k nástěnce s malbami, znázorňujícími průřez dýchacím ústrojím, a každou chvíli se díval na hodinky.

Konečně!“ ožil, když jsem se objevil na schodech. Obdařil mě bílým profesionálním úsměvem umělého chrupu. „Všeho nech, musíš hned teď jet do Grenoblu! Horáček se ve Finsku a Jeřábek marodí, nemám tam koho poslat..Já vím, že jsi po operaci, je mi to fakt blbý, ale hoří to, pozítří to tam musí bejt- a já opravdu nikoho nemám! Rodině to řeknu, neboj!“ Při pohledu na můj zachmuřený výraz se zatvářil provinile. „Budeš to mít královsky zaplacený a ještě ti napíšu mimořádný prémie…“ Vyšli jsme z nemocnice hlavním vchodem po širokých schodech na chodník. Na parkovišti stála moje pojízdná stodola, naleštěný červenobílý kamion Mercedes, hrál v ranním slunci lesklým lakem. Za sklem kabiny barevně svítily trojhranné vlaječky. Šéf poplácal dlaní bílý lak dveří. „Všechno je naložený, papíry máš v přihrádce, dal jsem ti tam nějaký eura na jídlo a výdaje. Tak hodně štěstí- a jeď rozumně!“ …a sedl do svého volva, zaparkovaného opodál, a zmizel za rohem.

Usadil jsem se za volantem v kabině a dal hlavu do dlaní. Takhle jsem si propuštění z nemocnice tedy nepředstavoval. Co mi zbývá! Pojedu! Vytáhl jsem z kabely, kterou jsem měl v nemocnici mobil. Ouha! Prázdná baterie- a nabíječku tady sebou nemám! Musím se spolehnout, že to šéf opravdu rodině oznámí….a vyjel jsem z parkoviště…

Nakonec jsem se proti své vůli zdržel v cizině déle, než jsem čekal. V Německu na dálnici byla jakási hromadná havárie, mnohakilometrovou kolonu policie pouštěla jen zvolna, ztratil jsem skoro polovinu dne. V cíli cesty v Grenoblu to bylo ještě horší. Francouští zaměstnanci stávkovali, musel jsem na vyložení čekat skoro týden, ještě že mě šéf zásobil docela slušnou hromádkou eur. A na zpáteční cestě se mi ke všemu ještě zasekla náprava, čekal jsem v nějakém servisu u dálnice další dva dny…

A tak trvalo skoro čtrnáct dní, než jsem před sebou konečně viděl věže svého města. Zaparkoval jsem stodolu na rozsáhlém nádvoří dopravní společnosti. Nikdo tu nebyl, bylo pozdní odpoledne a všichni už byli dávno doma. Těšil jsem se na vanu plnou teplé vody a na vychlazené pivo. Byl jsem unavený a upocený, těžce jsem se dotáhl domů. Kupodivu nikdo nebyl doma. Vyhrabal jsem z ledničky kus salámu a z police krajíc chleba, otevřel jsem pivo. S láhví v ruce jsem chodil po prázdném bytě. Kde sakra všichni jsou? Když jsem se najedl, vyšel jsem na chodbu. Z protějšího bytu vyšla babka Semerádová s košem prádla. Vytřeštila na mě oči, jako kdyby spatřila strašidlo, vyjekla a upustila koš, prádlo se vysypalo na špinavé dlaždice chodby. Sousedka zapadla do svého bytu rychlostí blesku a zamkla za sebou dveře. Co se to tady děje? Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Vrátil jsem se do bytu a napustil jsem si vanu. Rozkošnicky jsem se rozvalil v záplavě pěny, v ruce druhé pivo. V nejlepším mě vyrušil zvuk odemykaných dveří. Konečně někdo přišel domů! Slyšel jsem nezřetelné hlasy, poznal jsem Radku, o něčem se dohadovala s dědou. V kuchyni klaply dvířka police s talíři- rodina chystá večeři. Teď se blíží kroky, kdosi bere za kliku dveří do koupelny.

Dveře se otevřely a do koupelny vstoupil děda. Když mě uviděl, jak si s cigaretou v jedné a spivem v druhé ruce lebedím ve vaně, protočily se mu panenky, zablekotal „Lud- Lud- Ludva“-otočil se ve vlastní ose a omdlel. Zvuk padajícího těla vzrušil ostatní. Ozval se pleskot mnoha nohou a do chodbičky před koupelnou se nahrnula Radka s oběma syny, všichni v černém- proboha copak někdo umřel? Radka nahlédla do místnosti a zbledla. „Ludvo, nestraš mě, já ti možná někdy ublížila, ale nikdy jsem ti nezahnula, měla jsem tě ráda. Ludvíčku! Já tě milovala!“ Vytáhl jsem cigaretu mokrou rukou z úst. „A už mě nemiluješ?“ Kluci bojácně překročili omdlelého dědu a zvědavě nakukovali dveřmi, zatímco Radka se přišourala se vztaženýma rukama k vaně. „Ludvo, ….ty…žiješ?“ Začalo mi svítat. Oni mě z nějakého důvodu, mě zatím neznámého, považují za ducha! „Proč bych neměl žít? Byl jsem v nemocnici a hned potom mě šéf poslal do Francie! Může mi někdo vysvětlit, co se tady děje?“ Vystoupil jsem z vany a zabalil jsem tělo do županu. „Nebylo by vhodný přenýst dědu na kanape?“

Během večera se všechno vysvětlilo. Pacient v pokoji, kde jsem ležel po operaci, zemřel a v kanceláři popletli papíry. Diskrétně oznámili mé rodině, že jsem v nemocnici zemřel a protože šéf, přestože to slíbil, za mou rodinou nezašel, uvěřili moji blízcí, že jsem operaci nepřežil. Delší dobu jsem byl nezvěstný a doma už jsem měl vyjednaný pohřeb řekněte- komu se to podaří?. Když se vzpamatovali z šoku, měli jsme nakonec velmi veselý večer. Škoda, že jsem nepřijel o den déle- mohl jsem být na svém vlastním funusu. No – komu se to podaří?