Soňa je krásná ženská , znám se s ní už skoro čtyřicet let. Ve svých letech má postavu, kterou by jí leckterá pětadvacítka mohla závidět. Sedím vedle ní ve vinárně U Venuše a mám mírně zrychlený tep. Není mi to nic platné, Soňa je „pouhá“ kamarádka a koneckonců já jsem docela spokojeně ženatý už řadu let. Přesto si rozumíme a to i přes rozdílné názory na mnoho věcí a jevů. Ostatně jsem jeden z oněch šťastlivců, kteří mají víc kamarádek než kamarádů, snad proto, že na ně neútočím s erotickými požadavky…
„Už nepiju tolik jako dřív“ pochlubil jsem se Soně, „ale to neznamená, že jsem nějaký studený a nudný abstinent!“ „Tak to ti teda věřím!“ zasmála se, „slyšela jsem, jak jsi doma upadl na to houpací křeslo a narazil jsi si bok, že jsi týden chodil nakřivo!“… „To byla vyjímka, která potvrzuje pravidlo!“ bránil jsem se se smíchem, „tenkrát mi to pivo nějak nesedlo, to se někdy stane. A to jsem jich moc nevypil! Ostatně já už toho piva teď tak moc nevypiju. Je to strašně drahé a tam, co bydlím, na něj ani nemám s kým jít- a samotného sedět v hospodě mě nebaví. A tak zvolna přecházím na vínko. To se pije decentně, s rodinkou, nebo v dámské společnosti- a to se přece nemůžu ztřískat jako dráteník!“ Soňa se na mě zadívala jako na něco naprosto nového. „Tak ty přecházíš na víno jo? Je vidět, že stárneš a věkem zraješ zrovna tak jako to víno…!“
No – je pravda, že občas po tučném obědě nebo při posezení s kamarády si sem tam pivo dám, ale tučná jídla na lékařské doporučení omezuji a kamarádi jsou daleko, vidím se s nimi jednou – dvakrát za rok. A tak se už několik let opakuje dnes už zažitý rituál: V místní vinotéce si u sympatické majitelky tohoto bohulibého zařízení koupíme přiměřené množství červeného vínka a víkendové večery – pokud jsme doma- trávíme v rodinné pohodě u krbových kamen, vína, zelených oliv a brambůrek, pustíme si televizi, nebo nějaký film na DVD a je nám všem fajn.
„Na co myslíš?“ drcla do mě škádlivě Soňa, „Bav mě taky trochu, když už jsi mě sem vytáhl!“ Trhl jsem sebou „Ah, promiň! Přemýšlel jsem o tom, proč tady mají to víno tak teplé! Jinak je vynikající, ale kdybych do něj dal sáček s čajem, tak se uvaří!“ „Já mám to bílé vychlazené docela dobře, slyšela jsem, že červené se nechladí, protože má mít pokojovou teplotu…“ Zachmuřil jsem se. Podobnou pověrou se řídí mnoho podniků. Divím se, že školený personál restaurací a vináren neví, že červené víno má mít teplotu mezi 12-18 stupni, zvláště když je to v mnoha případech napsáno na etiketách lahví. V horkých dnech letošního léta jsem si poručil červené víno v jedné letní zahrádce na náměstí, a od bodu varu se teplota onoho nápoje lišila jen absencí bublinek. Bylo to téměř nepoživatelné. „Slyšel jsem, nebo snad jsem to někde četl, že pověra o „pokojové teplotě“ vznikla v dávných časech, kdy se víno popíjelo v kamenných síních hradů a měšťanských domů, kde teplota i v letních měsících nepřesahovala osmnáct stupňů..znáš to i z historických filmů. Tam zbrojnoši a hradní páni hodovali kolem stolů v kožiších a i když měli velké krby, ty studené síně to nevyhřálo. To potom bylo vínko!!“
„Víš co Františku? Přestaň už filosofovat o víně, já budu muset za půl hodiny jít na autobus a ještě jsme neprobrali ten koncert. Tak půjdeš? Já koupím lístky v předprodeji!“
Sedět v divadle na kulturní akci s krásnou ženou po boku je velmi lákavá představa. Jenomže: „Tak mi ale poraď, na co se vymluvím doma! To mám říct ženě seď doma, já jdu na koncert s jinou? To bych měl koncert doma! A podvádět ji nechci. Ona je to moc hodná ženská. Kdyby to byla mrcha! To by mi nedalo ani moc práce ji odstavit a jít s tebou, ale tahle si to nezaslouží!“
Mám já to pech! Když jsem byl mladý a toužil jsem po přízni a lásce ženy, nezavadil jsem o dívku. Teď mám kamarádek- a krásných- víc než si mohu přát, když už mi to není nic platné…No, co se dá dělat, život je někdy fraška. Dopil jsem skleničku, objednal si u hezké servírky druhou a konečně jsem se věnoval Soně…
Uplynul týden. Je sobotní večer, za okny šibalsky pomrkává pouliční lampa, jak přes ni vítr prohání větve staleté lípy. Venku je zima a nevlídno, ale v obývacím pokoji, decentně osvětleném stolní lampičkou a svícemi, je milo. Koberec ozařuje plamen, pokukující zasklenými dvířky krbových kamen. Sedíme se ženou a dcerou kolem stolu, hrajeme žolíky a vtipkujeme, popíjíme červené vínko a protože dnes nemáme náladu na televizi, pouštíme si hudbu z cédéček. Myslím na Soňu, jak na koncertě ve městě asi prožívá nápor krásných tónů Mozartovy hudby a trochu závidím Vencovi, že je tam s ní . Ale moc dobře si uvědomuji, že tady je doma, tady mám ženu, dceru a zázemí, bezpečí a domov. Zvedám číši modrého portugala: „Tak holky! Na hezký večer!“
